Nenamáhej se zbytečně, vem si větší kladivo.

Co když ho neunesu, protože na toho, koho hodlám zatlouct do země, bych spíš potřebovala buchar?... reagovala jsem většinou na slova svého muže, který se mým spravedlivým rozhořčením pokaždé bavil. Jakoby nechápal, že na některé lidi fakt kladivo nestačí.

Jednu dobu jsem měla v televizi skoro čtyři roky šéfovou, která… víte co? Příklad je nejlepší vysvětlení. Někdy v návalu předvedení převahy, dané jí zařazením do funkce, kontrolovala třeba texty upoutávek. Přišla za mnou ke stolu, udělala si na jednom jeho konci místo, aby měla kam položit nohy. Zajímavé, že je většinou měla těsně vedle mého rozjezšího jablka, jogurtu, jídla. Vydržela jsem a právě na jejím chování trénovala trpělivost, protože ta práce mě skutečně hodně bavila.

Ona ženština vlastně s každým, kdo by ji mohl ohrozit svými vědomostmi, kontakty, dobře zvládnutou profesí, přehledem a nadhledem dost tvrdě „cvičila“, nebo se o to alespoň často a vytrvale pokoušela.

Respektovala pouze o hlavu větší namakané mužské, nebo dobře vdané kolegyně. Vyzkoušela jsem snad všechny varianty vstřícnosti, až mi jednou poradil můj muž velice jednoduchý tah. Pozvali jsme ji na jednu jeho premiéru, poseděla s námi v klubu. Tam bych ji za to, jak byla rozkošná, a dělala ze sebe mou kamarádku, zabila, ale opět jsem vydržela. Můj muž se bavil. V duchu jsem před sebou viděla to největší kladivo na světě.

A víte, že to pomohlo? Ona zřejmě nikdy správně nepochopila, proč se usmívám, když ji vidím, ale možná pro jistotu, jinak si to neumím vysvětlit, to začala dělat také. Výsledek? Myslela jsem si, že je jí proto hloupé na mě ječet…a nevyvracejte mi to, prosím!