O nočních zvucích z naší ložnice

Společnou ložnici sdílím s manželkou už poměrně dlouho, a velmi rád. Ale v poslední době se stalo něco nečekaného: naše společné usínání začalo doprovázet ženino tiché, téměř něžné pochrupování.

Ale za čtrnáct dní drasticky změnila repertoár. Už jste se někdy snažili usnout vedle naplno chrápajícího člověka? Pokud ano, dobře víte, že když se dostanete do stadia, kdy čekáte na každý nádech, po němž následuje hromový výdech, jste ztraceni a noc je probděna. Avšak moje drahá žena znásobila moje muka tím, že začala chrápat v nepravidelných intervalech. Představte si to: dvě minuty je ticho, vy konečně usínáte a na vrcholu tohoto slastného okamžiku se ozve: chrááááááchch…

Bylo na čase zvolit protiopatření. První fáze byla ještě nadějná: říkal jsem si, že dnes možná ne. Dvakrát to vyšlo, ale potřetí mě nevyzpytatelné manželčino chráááááách nejen vzbudilo, ale navíc k smrti vyděsilo, protože znělo jako výkřik škrceného. Zvolil jsem doporučované mlaskání, což sice na chvíli zabralo, jenže promlaskejte celou noc. Ráno jsem měl na jazyku mozol. Takže ani tudy cesta nevedla. Bylo nutné přejít k drastičtější metodě. Když žena příští noci zahájila koncert, jemně jsem jí zatřásl ramenem. Nic. Počkal jsem, až se přežene další chráááách a přitlačil jsem. Ženě se na polštáři bezvládně zaklimbala hlava, ale burácení neustalo. Úplně zoufalý jsem jí zatřásl oběma rameny. Konečně otevřela oči a já vyslovil tu osudovou větu: „Prosím tě, nechrápej,“ načež žena naprosto probuzeným hlasem řekla: „Já že chrápu? Vždyť vůbec nespím…“ Jenže to byl jen začátek.

Ráno mě probudilo zemětřesení. Žena chodila po bytě, práskala dveřmi a zásuvkami a vyrážela zvuky jako přetopený kotel. Když prokopla odpadkový koš, nesměle jsem ze zeptal, co se stalo.

„Takhle mě urazit! Takhle mě ponížit! Takhle mi lhát!“ vykřikovala, aniž na mě pohlédla.„Ty fakt nevíš, cos mi udělal?“ zeptala se. A když jsem na ni dál nechápavě zíral, pravila tónem zhrzené milenky: „Řekls mi, že chrápu. Ale já přece NIKDY nechrápu!“

A já konečně pochopil. Jsou věci, z kterých prostě nemůžete ženy obvinit, i  kdyby  byly stokrát pravdivé. Ženy přece NIKDY, ale NIKDY nechrápou, protože jsou ženy a zlovolně je spojovat s jednou z mnoha typicky mužských odporností je hnusná urážka. S tím se, pánové, smiřte, a pokud  vaše něžné a milé ženušky přece jen občas zachrápou, kupte si ucpávky do uší. Ale NIKDY, NIKDY jim to neříkejte, nebo budete mít oheň na střeše…

Váš Jiří Nezoufalík