Víra mi dává sílu k překonání těžkostí

Gražyna Pawlas - Kaletová je ženou několika profesí. Malířka, výtvarnice designérka, galeristka galerie, hudebnice, zpěvačka. Narodila se v přístavním městě Gdaňsk, v Polsku a dost dlouho to vypadalo, že dosáhne úspěchů v úplně jiné oblasti, než je výtvarné umění.

Po studiích pracovala v oboru technické medicíny v oblasti elektroencefalografie a klinické neurofyziologie. Zároveň objížděla vysokoškolské kluby, kde vystupovala se svými písněmi a nahrála dlouhohrající desku v jazzovém stylu, která vyšla v Londýně. Toužila po Kanadě, ale nakonec se ocitla v Československu. A mohla za to láska.

Za láskou přes Krkonoše

„Na jednom studentském táboře jsem vedla mezinárodní tým studentů. Byl v něm jediný Čech, mladík s krásným jménem Daniel,“ vypravuje Gražyna. „Neobvyklá věc, v 70. letech totiž Češi nesměli do Polska jezdit. Pak jsem se dozvěděla, že Daniel ilegálně přešel Krkonoše – taková odvaha! A navíc uměl hrát na sedm hudebních nástrojů! Kdo mi mohl víc imponovat? Čtyři roky jsme byli kamarádi a nakonec kamarádství přerostlo v lásku. Už jsem sice věděla, že na každý z těch sedmi nástrojů umí hrát jen trochu, ale také jsem poznala, že je charakterní, stálý, hodný a pracovitý. Do Kanady ale se mnou z Čech kvůli režimu nemohl. V roce 1979 v Gdaňsku  jsme se vzali. A dohodli jsme se, že budeme bydlet v Čechách.

Od gobelínů ke galerii

S výtvarničinou Gražyna Kaletová začala v roce 1981. V té době její manžel dokončil teologická studia a začal působit jako kazatel ve Veselí nad Lužnicí. Peněz moc nebylo, a tak si Gražyna vzpomněla na tkaní, kterému se jako koníčku dříve věnovala maminka. Tkala gobelíny, začala zkoušet různé výtvarné techniky, pracovala s přírodními materiály – se dřevem, kameny a také s kovem. Pro dlouhá léta se pro ni stala vhodným materiálem pro výtvarné vyjádření kůže. Tvořila z ní reliéfní obrazy, šperky, lampy, kabelky, po letech přešla na olejomalbu s kombinovanou technikou.

 V roce 1989 koupili manželé Kaletovi historicky dům na Starém Městě v Táboře a o rok později v něm otevřeli krámeček, který pojmenovali Atelier Gražyna. Postupně otevřeli galerie v Praze a Ústí nad Labem, ale přišla nemoc a Gražyna musela galerijní činnost ukončit. V malování, i když pomalu, však pokračovala.  (V současné době je znovu otevřen Ateliér Gražyna v Táboře).

 Svoje práce paní Gražyna podepisuje jako Job D. Grash, což je akronym složený s počátečních písmen křestních jmen jejích synů: Jonatan, Ondřej a Benjamin. Písmeno D zastupuje jméno manžela Daniela, Grash je zkratka Gražyny.

 Víra a Grash    

Čekalo by se, že žena faráře a kazatele Církve Bratrské a křesťanka bude v malbě pracovat s náboženskými motivy.  „Vůbec ne,“ vrtí hlavou Gražyna.  Není to moje tvůrčí strategie. Myslím, že nemusím ztvárňovat náboženské motivy, i když patřím k hluboce věřícím lidem.

Jakýkoliv výtvarný projev se stává řečí, která něco sděluje. Já sděluji svůj vnitřní svět tak, aby u toho lidé mohli přemýšlet sami. Moje tvorba není o vyjádření negativních pocitu ze sebe, světa nebo lidi. O tom všem si povídám s Bohem. Záleží mi na tom, aby moje práce byla opravdová, zajímavá, uspořádaná, vyladěná a harmonická, i když se někdy může zdát nesrozumitelná. A co se samotné víry týče, bylo to u nás doma takto: tatínek byl tradičním katolíkem, maminka ale byla ateistkou, jako mnoho Židů, kteří zažili válku. Rodiče nám dali svobodu vybrat si náboženský směr a v tom nám nebránili.

Bůh se mě dotknul

Když mi bylo patnáct, pozvala mě moje kamarádka na tábor mladých protestantských studentů. Poprvé jsem byla s lidmi, kteří svou víru hluboce prožívali. Ze začátku jsem si myslela, že si svoje prožitky jen namlouvají, ptala jsem se, jestli to, co prožívají je opravdové.  Pořád jsem si opakovala: Bože, jestli existuješ, dej mi to poznat jako ostatním. Nic.

 A najednou, den před odjezdem domů, jsem pocítila neuvěřitelnou silnou potřebu modlitby, jenže já se modlit neuměla. Poprosila jsem jednu dívku, ať se za mě pomodlí, protože chci věřit v Boha a nevím, jak  Mu to říct. Byl to den mého obrácení, Bůh se dotknul všech mých emoci a zasáhl celou moji mysl. Od té doby jsem nikdy o existenci Boha nezapochybovala a dokonce jsem pochopila hloubku Jeho lásky ke mně. Dobře vím, že život je také o řešení nesnadných situaci, které někdy hodně člověka zaskočí, ale musím říct, že Bůh mi dával hodně síly těžkosti překonat.

JH

Foto archiv paní Gražyny