Václav Havel - Necenzurovaný životopis 2.kapitola

Říkali mu Chrobák

 

Kde začít naše vypravování o životě spisovatele,  dramatika, osobitého filozofa, disidenta, politického  vězně a prezidenta Václava Havla? Bude nesporně nezbytné  přiblížit jeho rodinu, poměry, do nichž se narodil,  kořeny, z nichž čerpal a vyrůstal. Asi nepůjdeme až  k jeho prapradědečkovi z otcovi strany, pražském mlynáři Havlovi, kterého budoucí prezident sám zmiňuje ve svém  rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou Dálkový výslech.  Spokojme se s konstatováním, že jeho předkové patřili  k české národně uvědomělé středostavovské měšťanské  vrstvě. K té vrstvě, kterou v neprávem zesměšňované  postavě otce Kondelíka vylíčil spisovatel přelomu 19.  a 20. století Ignát Herrmann, a která, aniž si to možná  uvědomovala, přispěla k rozpadu habsburské podunajské  monarchie a překvapivě rychlému zrození nového  československého státu.

 Osobnost Václava Havla výrazně poznamenali oba jeho  dědečkové - Vácslav Havel a Hugo Vavrečka. Právě od nich  nepochybně zdědil mnohá nadání a předpoklady, svoji  urputnou posedlost myšlenkami, jež pokládal za správné,  potřebu vyniknout a prosadit se, chuť stále něco  organizovat a - dodejme - také literární talent. První  z nich, Vácslav Havel, vystudoval architekturu a vrhl se  do stavebního podnikání právě v době, kdy Praha už  přestávala být pouhým provinčním městem  rakousko-uherské monarchie, ale stávala se živým  průmyslovým a kulturním centrem. Ambice už plně  emancipované české společnosti, která se střetávala  s živlem německým, se projevovaly na samotné tvářnosti  města, které se kvapně proměňovalo v dynamickou  evropskou metropoli. Čeští podnikatelé, stavitelé a také  architekti a umělci chtěli prokázat - a také se jim to  dařilo - životaschopnost a energičnost svého národa.  Projevem jejich úsilí byly významné budovy ve stylu  tehdy módní secese. Novorenesance Zítkova Národního  divadla byla překonána. Doba pokročila k novému  modernějšímu a přitom stejně zdobnému výrazu. Důkazem se  stal honosný Reprezentační či také Obecní dům architektů  Balšánka a Polívky, vznosná budova Hlavního nádraží od  architekta Fanty a rovněž víceúčelový palác Lucerna,  první železobetonový dům v české metropoli. Všechny tři  zmíněné objekty, které se dnes v Praze řadí k těm  nejznámějším, vyrostly mezi roky 1905 až 1913. Autorem  a také stavebníkem té poslední stavby, paláce Lucerna,  byl právě architekt Vácslav Havel.

 Význam vyjmenovaných objektů byl mnohem hlubší, než jsme  si dnes schopni uvědomit. Současné stavební zásahy do  centra Prahy se sice často pojí s ostrými diskusemi  o jejich vhodnosti a zasazení do rámce cenných památek,  o jejich někdy sporné architektonické úrovni, ale  nemají onen národně politický podtext, nejsou provázeny  onou neopakovatelnou atmosférou české slávy a pýchy jako  tehdy na počátku 20. století. Připomeňme si, že ve  stejném roce, kdy Havlův dědeček dokončoval první část  své Lucerny, v roce 1913, byla jen kousek odtud na  Václavském náměstí odhalena Myslbekova jezdecká socha  svatého Václava a nedaleko Karlova náměstí na vltavském  nábřeží zase Suchardův pompézní pomník Františka  Palackého, tedy monumentů ztělesňujících národní ideu  v té nejryzejší podobě. Vácslav Havel, který se  vypracoval prakticky z ničeho vlastní iniciativou, vůlí  a podnikatelským talentem, se stal typickým  představitelem nastupující sebevědomé české buržoazie,  hlásící se právě k těmto idejím. Jeho názory se  projevily třeba i v takové maličkosti, že „trvale  zaměstnával pokud možno jen české zaměstnance“. Mezi  přátele stavitele Havla patřili i přední čeští  politikové například vůdce mladočechů Karel Kramář  a budoucí ministr financí Alois Rašín. On sám pak jeden čas vykonával funkci hospodáře družstva Národního divadla.

 Ještě zajímavější postavou byl Havlův dědeček z matčiny strany Hugo Vavrečka. Jeho život by rozhodně vydal na  poutavý a barvitý román. Vavrečka pocházel z Moravské  Ostravy a na brněnské německé technice vystudoval  elektrotechniku. Jako student prý poskytoval rady  z tohoto oboru budoucímu králi bot Tomáši Baťovy. Slavný  podnikatel prý nedokázal pochopit princip střídavého  proudu. Hugo Vavrečka se elektrotechnice profesně  nakonec nevěnoval, byť měl na kontě několik patentů  z tohoto oboru. Především však vládl obratným perem  a lákala ho literární múza. Brzy po skončení studia se  dostal do brněnské redakce Lidových novin a v roce 1907  vydal pod pseudonymem Hugo Vavris humoristickou knížku  František Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, která  byla později zfilmována režisérem Karlem Lamačem  s Vlastou Burianem v titulní roli. Zároveň byl také  autorem filozofického pojednání O počátku a konci světa.  Dokázal tedy sáhnout do úplně odlišného soudku. Když  vypukla 1. světová válka, narukoval tento nadaný  suchozemec jako důstojník k námořnictvu. Sloužil na  rakousko-uherském námořním velitelství v Terstu. Na  konci války získal spojení na vídeňskou odbočku české  odbojové organizace Maffie a v říjnu 1918 organizoval  v terstském přístavu čs. vojenský oddíl a podílel se na  přepravě legionářů do vlasti.

 V nové republice působil Hugo Vavrečka v diplomatických  službách, například byl první čs. vyslancem v Maďarsku.  Na jaře 1933 pro jakési neshody s ministrem zahraničí  Benešem opustil kariéru diplomata a stal se ředitelem pro  zahraniční styky Baťových závodu ve Zlíně. Znovu se do  státních služeb vrátil polovině září 1938, na prahu  pohnutých událostí kolem Mnichova, kdy - byť bezpartijní  - dostal, jak se ukázalo krátkodobě, vládní funkci. Byl  jmenován ministrem bez portfeje ve vládě Milana Hodži  a zůstal jím i v úřednické vládě generála Jana Syrového.  Na starosti měl oblast propagandy. Jak je vidno, Václav  Havel nebyl v rodině prvním politikem.

 Ministerské působení Hugo Vavrečky však bylo jen  epizodou. Po odstoupení vlády generála Syrového se  v prosinci 1938 vrátil do Baťových závodů, kde až do  konce války působil jako obchodní a technický ředitel.  Z titulu své funkce přicházel v letech Protektorátu  Čechy a Morava do styku s nacistickými pohlaváry.  Dokládá to i fotografie z otevření zlínského kasina, na  níž je zachycen v družném rozhovoru pod dobovou výzdobou  - nacistickým hákovým křížem. Baťa měl továrny i na  Slovensku a snad i proto poslal Hugo Vavrečka osobní  gratulaci Jozefu Tisovi ke zvolení prezidentem  slovenského státu. Po osvobození mu všechny tyto  záležitosti přičetli k tíži a za údajnou spolupráci  s Němci byl odsouzen na tři roky.

 Havlovy rodiče zůstali trošku ve stínů mimořádně  činorodých dědečků s velmi zajímavými životními osudy.  Otec, Václav Mario Havel, svoje postavení stavebního  podnikatele a majitele Lucerny vlastně zdědil. Koupil  pozemky na barrandovském kopci, vlastně už za Prahou,  která tehdy na levém vltavském břehu končila Zlíchovem, a zde vybudoval exkluzivní vilovou čtvrť pro nejbohatší  klientelu a také proslulé restaurační terasy. Václav  Havel později v této souvislosti připomněl, že "otec se  - mimo jiné - výstavbou Barrandova na celý život  zadlužil a žádným přílišným milionářem asi nebyl - soudě  alespoň podle toho, že po válce nepodléhal známé  milionářské dani". K jeho slovům dodejme, že Podniky  Lucerna bratří Havlů zahrnovaly v roce 1945 kromě  vlastního paláce Lucerna s velkým sálem, restauracemi  a biografem také filmové ateliéry Barrandov. Kromě toho  vlastnila Havlova rodina činžovní dům č.p. 2000/II. na  dnešním Rašínově nábřeží, vilu a pozemky na Barrandově a usedlost  Havlov u Tišnova na Českomoravské vysočině, k níž  patřilo 1400 hektarů lesa. Václav M. Havel patřil, stejně jako jeho otec, k vlivným postavám společenské smetánky první republiky. Byl členem zednářské lóže a předsedou pražského Rotary klubu. Jak chápal svou příslušnost ke společenské elitě názorně osvětluje následující citát u z jednoho jeho vystoupení: „Elitou nerozumíme žádnou uzavřenou kastu, nýbrž neorganizované a neorganizovatelné souručenství tvůrčích duchů, kteří silou své kulturní hodnoty vytvářejí kulturní autoritu ve společnosti ve společnosti, vládu duchovní, která jakkoliv prosta všech mocenských prostředků – je trvalou strážkyní zdárného společenského růstu.“

 S  podnikáním Václava M. Havla úzce souvisely aktivity  jeho o dva roky mladšího bratra Miloše Havla, který na  Barrandově postavil proslulé filmové ateliéry. Velkoryse  založený areál měl ctižádost stát se jakýmsi českým  Hollywoodem, filmovou továrnou na sny. Vždyť v době,  která neznala televizi, respektive její masové použití,  byl právě film, vedle třeba fotbalu, tou nejmasovější  formou zábavy. Není proto divu, že v Havlových  Barrandovských ateliérech natočili například ještě  v roce 1939, v prvním roce války, jistě úctyhodný počet  32 českých filmů. Miloš Havel se přátelil s řadou  významných umělců např. s herci Hugo Haasem, Janem  Werichem, Oldřichem Novým, režiséry Martinem Fričem  a Františkem Čápem či básníkem Vítězslavem Nezvalem. Sám  byl okouzlujícím a pohostinným mužem s bohémskými  sklony, u něhož se scházela tehdejší pražská smetánka,  a - jak napsal ve svých vzpomínkách jeho bratr Václav  Mario, „mnohé pražské maminky jej považovaly za vhodného  manžela pro svou dceru.“ Miloš Havel se vskutku oženil  s dcerou prominentního pražského architekta Marií  Weyrovou. Brzy se však zase rozvedl a v dalších letech  už svou sexuální odlišnost neskrýval.

 Václavova matka Božena Vavrečková - Havlová byla takřka  o šestnáct let mladší než její manžel. Rodinné prostředí  diplomata a špičkového baťovského manažera ji nemohlo  nepoznamenat. Vystudovala uměleckou školu ve Vídni,  perfektně znala několik jazyků a zakládala si na své  společenské úrovni. Ráda se stýkala s lidmi z podobných  kruhů, však také doma opatrovala rodinnou knihu hostů  s podpisy známých osobností, které Havlovy navštívily.  Ke svým synům - Václavovi a o dva roky mladšímu Ivanovi  se chovala možná trochu odtažitě a chladně, vedla je  však k úctě ke vzdělání a ke kulturním hodnotám.  Sama pro ně připravovala různé vzdělávací pomůcky a vlastnoručně kreslené tabulky. Na jedné z nich, dochované v rodinném archivu, například stálo: „Všechny nesčetné látky, které se vyskytují na Zemi, jako knihy, auta, kočky, socha královny Nofrety, stromy, beefsteaky a samozřejmě Václav a Ivan Havlovi, zkrátka všechno, na co si vzpomeneme, lze rozložit na molekuly a ty pak na atomy.“ Božena Havlová pojala výchovu svých synů jako přípravu jakýchsi aristokratů ducha. Vedla je proto přísně a cílevědomě, promítala si do nich, navzdory nepřízni času, své osobní sny a představy o kariéře.  Václav  M. Havel o ní napsal ve svých vzpomínkách: "Moje  manželka, vzdělaná a energická, dovedla ... obdivuhodně  převádět mé syny přes všechna úskalí v jejich mládí  a vybavit je vědomostmi a schopnostmi k úspěšnému  samostatnému životu." V tom jistě nebyl daleko od  pravdy.

 Nicméně sám Václav Havel jako její syn se dlouho se svou  autoritativní matkou nedokázal smířit. Měl pocit, že ho  neustále usměrňuje a přísně hlídá každý jeho krok.  Zajímavé je, že se o ni vždycky zmiňuje jen jako o matce  a nikdy nevysloví ono důvěrné a laskající slůvko „maminka“. Zdá se, jakoby se  s jejím vlivem musel neustále vyrovnávat, a mnohé, čeho  se dopustil, vypadá jako protirodičovská či přesněji  protimaminkovská vzpoura. Stačí připomenout jeho svatbu  s o čtyři roky starší Olgou Šplíchalovou, jejíž původ  měl daleko k představám úctyhodné dámy z „lepších“ kruhů  Boženy Havlové o vhodné partii pro její syny. Na druhou  stranu herec Pavel Landovský, který se s Havlem  spřátelil někdy koncem 50. let, podává o jeho vztahu  k matce trochu odlišné svědectví:

„Havlovi byli zvláštní  rodina, odsunutá do zapomnění. Doma měli rodinné  stříbro, ale neměli na polívku. Maminka prodávala  pohlednice ve foyeru Staroměstské radnice, a tam jsem ji  poznal. Říkávala mu: Vášo, hlavně se mi nenastydni. To  on nesnášel a hrozně se ošíval. Ale měl ji moc rád.“

 Světlo světa spatřil malý Václav 5. října 1936  v soukromé porodnici v Londýnské ulici na Královských  Vinohradech. Podivnou shodou okolností prožije o šedesát  let později v téže budově největší zdravotní krizi svého  života, kdy se ocitne takřka na prahu smrti. Jaké bylo  Československo v roce 1936? Popravdě řečeno neskýtalo  právě utěšený obraz. Na Pražském hradě úřadoval druhým  rokem Edvard Beneš, těžce nemocnému šestaosmdesátiletému  Masarykovi zbýval na zámku v Lánech rok života, vůdce  sudetských Němců Konrád Henlein si jezdil pro rozumy do  Berlína k Hitlerovi, na Slovensku se Hlinkova ĺudová  strana vehementně dožadovala autonomie a do Španělska  putovali první dobrovolníci pomoci republikánům  v občanské válce. Ta celosvětová už byla cítit ve  vzduchu. Všude se ozývalo řinčení zbraněmi. Japonci  okupovali Mandžusko, Italové Habeš a německý Wehrmacht  vpochodoval do demilitarizovaného Porýní...

 Nicméně od toho všeho byl malý Václav na míle vzdálen.  Vždyť se narodil v rodině bohatého podnikatele, kde  o něj pečovali jako v bavlnce. Výmluvně o tom ostatně  svědčí i pohlednice, kterou novorozenci poslal personál  rodinného sídla Havlov na Českomoravské vysočině. Po  uctivém oslovení „velectěný pane“, který v případě tak  malého dítěte poněkud zavání nechtěnou ironií, se  dočítáme: „Doufáme, že se Vám ráčí dobře dařiti  a doporučujeme se do vaší další přízně.“ Ne, zřejmě  nejednalo se o ironii, ale o uctivou radost zaměstnanců  z narození zaměstnavatelova syna.

 Právě na zmíněný Havlov, do poklidného venkovského  prostředí se rodina odstěhovala z Prahy v dusném období  Protektorátu Čechy a Morava a v roce 1942 zde začal malý  Václav (odmítám použít jména Venoušek, jako překladatel  Havlovy biografie od britského publicisty Johna Keana)  chodit do školy ve vesnici Žďárec. Ale možná mohly být důvody přestěhování rodiny na Havlov trochu jiné, než jsem uvedl. Oba chlapci – Václav i Ivan totiž trpěli od narození na průdušky a čistý venkovský vzduch jim mohl jen prospět. Tahle náchylnost k onemocnění průdušek už bude budoucího prezidenta provázet celý život a způsobí mu nejednu komplikaci. Sám pak k tomu svým intenzívním kuřáctvím hodně napomůže.

Jaký byl Václav Havel školák? Podle jeho tehdejší učitelky Marie Brichtové „byl vnímavý, hodný a výborně kreslil“.  Jenže už od první  chvíle ve školních lavicích se projevil rozdíl mezi ním  a ostatními dětmi. Sám na to vzpomíná v už citovaném  Dálkovém výslechu:

 „V dětství jsem se těšil, zvláště když jsme žili na  našem venkovském sídle a já chodil do vesnické školy,  rozmanitým výhodám a výsadám: byl jsem na rozdíl od  všech svých spolužáků a kamarádů „panský synek“,  pocházel jsem z bohaté, a tudíž vlivné rodiny,  zaměstnávající - jak bylo v takovém prostředí tehdy  zvykem - i „služebnictvo“: měl jsem vychovatelku, měli  jsme kuchařku, služebnou, zahradníka, šoféra. A to  všechno vytvářelo mezi mnou a mým bezprostředním okolím  (respektive významnou částí tohoto okolí, totiž tou,  kterou tvořili mí chudší spolužáci a naše  „služebnictvo“) pochopitelnou sociální přehradu, kterou  já - ačkoli špunt - kupodivu velice přesně cítil  a velice těžce nesl, chápaje ji jednoznačně jako svůj  handicap: styděl jsem se za své výsady, prosil o jejich  zrušení, toužil po rovnosti s ostatními. Ne snad proto,  že bych byl od dětství nějakým sociálním revolucionářem,  ale prostě proto, že jsem se cítil vyčleněn a oddělen,  že jsem kolem sebe cítil určitou nedůvěru, určitý odstup  (třídní nenávistí bych se to neodvážil nazvat), že jsem  prostě věděl, že mezi mnou a mým okolím je jakási  neviditelná zeď, a že jsem se - což se může zdát  paradoxní - cítil za touto zdí jaksi osamělý, méněcenný,  ztracený, posmívaný. Jako bych podvědomě cítil či se  obával, že jsou všichni - a právem - proti mně spiknuti  nebo aspoň tiše navzájem dorozuměni o nezaslouženosti  mých výsad a o směšnosti mé osoby jakožto jejich malého  nositele. Cítil jsme se zkrátka být "mimo", vyřazen,  svým povýšením ponížen. Přičtěte k tomu, že jsem byl  vypasený tlouštík a že se mi všichni - jak je mezi dětmi  zvykem - za mou tloušťku posmívali, tím spíš, že jim  snadno mohla být i nevědomou příležitostí k aktu jakési  „sociální msty“...“

 Václav Havel tedy přiznává, že patříval k těm posmívaným  chlapcům. Splňoval představu vyvržence z dětského  kolektivu jak odlišným třídním zařazením, tak menší  zavalitou postavou. Stal se pro ostatní spolužáky  vhodným terčem posměchu, urážek a jistě i fyzických  útoků. Nepochybně si v dětství ze strany svých  vrstevníků užil nejeden ústrk, a to se jistě zapsalo  i v jeho povaze. Aby se vyhnul konfliktům, raději se  stranil svých vrstevníkům, hrával si většinou pouze  s mladším bratrem Ivanem, případně se o samotě nechával  unášet fantastickými sny. Spisovatelé se většinou rodí  ze samotářských dětí. Nadávky a ústrky ho poznamenaly  i jinak. „Jednou vám všem ukážu!“ Tohle zarputilé  přesvědčení se nepochybně vylíhlo v jeho hlavě  a neopouštělo ho, ani když už vyrostl z dětských  střevíců. Instinktivní touha se ostatním nejen vyrovnat,  ale dokonce je překonat získávala živnou půdu  a provázela ho dalším životem, ale nepředbíhejme.

 Konec války postihl i rodinu Havlovu. 14. února 1945  zamířila letka amerických bombardérů omylem místo na  Drážďany na Prahu. Bomby dopadaly na Emauzský klášter,  poškodili Palackého, tehdy Mozartův, most a zásah dostal  také rohový dům na tenkrát Vltavském, dnes Rašínově, nábřeží  v přímém sousedství secesní budovy, kterou kdysi  postavil dědeček Vácslav a kde byl i byt rodiny  Havlových. Strýc Miloš Havel okamžitě telefonoval na  Havlov, že  požár ze zasaženého objektu přeskočil  i sem a zničil střechu a horní patro. 9. května 1945,  kdy časně ráno Rudá armáda vjížděla do Prahy, si  osmiletý Václav Havel zapsal do svého dětského deníčku:  "...Dopoledne byl Žďárec bombardován, poněvač tam bylo  ještě německé vojsko, které se nevzdalo... Po náletu se  k nám uchýlilo mnoho obyvatel žďáreckých. Odpoledne jsme  prožili úprk německého vojska kolem nás a jeho  ostřelování od Rojetína... Zanechávali za sebou hodně  střeliva, vozů, děl, koňů. Ruské granáty dopadaly až  k Havlovu, my děti jsme se bály (a myslím, že velcí  také). Já jsem chtěl být v tu chvíli v Austrálii  a Iveček se pokakal. Ale vše dobře dopadlo a druhý den,  10. května, byli již Rusové ve Žďárci."

 Nové poměry osvobozeného Československa se velmi tvrdě  dotkly Václavova strýce, filmového producenta Miloše  Havla. Komunistický ministr informací Václav Kopecký ho  30. června 1945 při vzájemném představování varoval.  "Slyšel jsem o vás nepěkné věci," vypálil na něj, aniž  mu podal ruku. Muž, který vybudoval český filmový  průmysl, byl obviněn z toho nejhoršího, co tehdy mohlo  na něčí adresu zaznít - kolaborace s Němci. Co na tom,  že se během protektorátu nikdy nepropůjčil k natáčení  propagandistických pronacistických snímků a že v mnoha  případech zachránil české herce, režiséry a literáty  před totálním nasazením nebo je finančně podporoval?  Podnikatel v jeho postavení se chtě nechtě musel stýkat  s představiteli okupačních úřadů. Nacisté si dobře  uvědomovali význam filmu ve své propagandě a Barrandov  byl pochopitelně ve středu jejích zájmu. Nehledě už na  to, že všichni ti povýšenci, kteří dělali kariéru díky  legitimaci NSDAP, se rádi objevovali v prostředí krásných  hereček, známých herců a režisérů. Miloš Havel, pokud  chtěl v oblasti filmu i nadále podnikat, nemohl se jim  vyhnout a ignorovat je.

 Jaká byla jeho skutečná role v té době, naznačila ve  svých vzpomínkách česká filmová hvězda Adina Mandlová:  „Vinohradské divadlo bylo stále ještě zavřené, nic  nenasvědčovalo, že by se mělo v dohledné době otevřít.  Prý to byl následek toho, že když se zrušilo bývalé  divadlo E. F. Buriana, převzali do souboru Městských  divadel všechny Burianovy herce a o těch Němci věděli,  že jsou komunisti. Jednou jsem se ve vile u Miloše Havla  seznámila s německým divadelním referentem  v protektorátní kanceláři doktorem Oehmkem. Měla jsem  s ním dlouhý rozhovor o Vinohradském divadle a když mi  naznačil, že on by se z titulu svého postavení mohl  o znovuotevření divadla přičinit. usmyslila jsem si, že  se ho k tomu nějak pokusím přimět...“

 Adina Mandlová přiznává, že leckeří významní  protektorátní činitelé si podávali u Miloše Havla dveře.  Ale právě díky tomuto „tanci s vlky“ mohli Havel a jeho  přátelé pomoci české věci. Ani půvabná Mandlová, jak  známo, přitom neunikla nejrůznějším pomluvám, včetně té,  že byla milenkou mocného Karl Hermanna Franka, a po  válce se na čas ocitla ve vězení. Barrandovské ateliéry  měla původně podle německého filmového a kulturního  přidělence v protektorátu Glesgena odkoupit od bratrů  Havlů za 300 000 korun německá říše pro výrobu  propagandistických filmů. Herečka Lída Baarová, která  měla před válkou románek s nacistickým ministrem  propagandy Goebelsem, seznámila Miloše Havla s šéfem  pražské úřadovny sicherheitsdienstu, všemocné  bezpečnostní služby SD, Horstem Böhmem. Díky jeho údajné  podpoře zůstal bratrům Havlům 49procentní podíl na  ateliérech a místo původně uvažovaných 300 tisíc prý  dostali za svůj podíl šest miliónů korun. Barrandov pak  skutečně sloužil k výrobě nacistických  propagandistických filmů, točila tu například proslulá  německá režisérka Leni Riefenstahlová.

 Zmíněné jednání s Böhmem patrně souvisí s konspiračním  úřadovnou gestapa maskovanou jako obchod s uměleckým  sklem, nacházející se přímo v paláci Lucerna, který byl  - jak víme - majetkem bratrů Havlů. Miloš Havel se  o pravém účelu tohoto obchodu zřejmě dozvěděl od  proslulého agenta A - 54, vlastním jménem Paula Thümela,  jenž pracoval pro československý odboj a vystupoval pod  krycím jménem dr. Holm. Český spisovatel a novinář  Rudolf Ströbinger, který se tématem špionáže za 2. světové války zabýval, naznačuje, že filmový magnát mohl být  zapojen do složité zpravodajské hry. Nejenže díky svým  kontaktům mohl varovat přátele a známé v uměleckých  kruzích před konfidenty docházejícími do oné konspirační  úřadovny na rohu Štěpánské ulice a Václavského náměstí,  ale navíc spolu s Lídou Baarovou podávali  prostřednictvím Paula Thümela důležité informace  Spojencům. Údajně měli jim dokonce předat zprávu o tom,  že Hitler zamýšlí okupovat Švýcarsko. Po Churchillově  varování však k této německé vojenské akci nedošlo.

 Jakkoliv se Miloš Havel v čase protektorátu patrně neustále strachoval, že jeho dvojí hru gestapo odhalí a jednou v noci si ho odvede,  tak jako si odvedlo některé jeho přátele, paradoxně se  dočkal zatčení až po roce 1945. Nejprve mu úřady  zakázali práci u filmu, jeho společnost Lucerna film se  změnila v Československý státní film a nakonec se sám  octil ve věznici na Borech. Jistě netušil, že právě tady se  jednou ocitne i jeho synovec.

 V roce 1947 ukončil Václav Havel obecnou školu a rodiče  ho poslali na soukromou internátní školu do Poděbrad.  Jmenovala se Kolej krále Jiřího z Poděbrad, sídlila na  zdejším zámku, kde se údajně slavný český panovník  narodil, a zřídil ji nadšený pedagog doktor Jahoda po  vzoru anglického Etonu či Harrow. Měla sloužit dílem  hochům z bohatých rodin, aby se daleko od rodičů naučili  samostatnosti, a dílem i bezprizorním sirotkům, kteří ve  válce ztratili rodiče. Samozřejmě sem chodili i místní  poděbradské děti. Jeden z Havlových spolužáků z té doby,  Pavel Fierlinger, synovec prvního poválečného premiéra  a levicového sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera,  později tuto školu dokonce označil za „prostředí jako  stvořené k přeměně osmdesáti hochů na budoucí vůdce  svobodného národa“. Bylo to jen nadsázka nebo naopak  trefné přirovnání? Soudě podle Havlova dalšího osudu  nebyl daleko od pravdy.

 Jedenáctiletý Václav se v Poděbradech poprvé ocitl mimo  domov bez ochranných křídel matky a otce a také  služebnictva. Malý obtloustlý chlapec jistě tajně  utrousil nejednu slzičku stesku. Bydlel v ložnici se  stejně starými spolužáky a dohled nad nimi měl jako  jejich rádce čtrnáctiletý student, budoucí slavný  filmový režisér Miloš Forman.

 „Já byl strašně naštvanej,“ vzpomínal Forman s odstupem  let, „protože bych byl býval raději se stejně starými  kluky. Mezi čtrnáctiletými kluky se vedou zajímavější  řeči než mezi desetiletými, takže já tu funkci neměl  rád. Přijal jsem ji proto, že za to byly určité výhody.  Tam bylo všechno přesně obodováno. Když měl někdo průměr  lepší než 1,7, tak neměl povinný studium, nemusel sedět  někde v učebně a po škole to byl svobodný člověk jako  Poděbraďáci. K tomu se počítala funkce rádce, srovnaná  skříň a ustlaná postel.“

 Ve škole působil i skautský oddíl, v němž si Havel pro  svoji kulaťoučkou postavu a neohrabanost vysloužil  přezdívku Chrobák. Údajně ji pro něj vymyslel jeho další  spolužák a budoucí ústřední tajemník Čs. strany  socialistické Jan Škoda. Navzdory nepříliš lichotivé  přezdívce se s Václavem kamarádil. 19. listopadu 1989 ho  Havel pozval do Činoherního klubu na ustavující schůzi  Občanského fóra a v dalších dnech mu Škoda otevřel dveře  na pověstný balkon budovy Melantrichu, která patřila  právě socialistické straně.

 O nepříliš velkém sportovním nadání mladičkého Václava  Havla vypráví i Miloš Forman: „Vzpomínám, jak jsme  dostali kolo a začali jsme se učit jezdit. Vedoucí dílny  nás vzal do první brány a tam nás prostě posadil na  kolo. Vyjels z brány, zatočils okolo sochy Jiřího z  Poděbrad a zpátky do brány. Všichni to tak udělali, až  na Vaška. Posadili ho na kolo, strčili, Vašek jede, my  tam čekáme a najednou koukáme, že kolem sochy krále  Jiřího nezatočil, ale ujíždí furt rovně dál, k Nymburku.  Koukáme jak blbci, a když nám zmizel, začali jsme řvát:  „Pane profesore, pane profesore, Havel prchá!“ Přišel  nádhernej profesor, pinktlich pán, no jo, povídá, prchá,  tak já se za ním vydám na motorce. Jenže to nebylo hned.  Pan profesor si musel navlíknout kamaše, natáhnout  koženou kuklu, vzít rukavice, nasadit motocyklový  brejle, prostě vybavil se, všechno, jak má být, a pak  teprve vyjel. Chytil Havla až někde u Nymburka. Zjistil,  že Vašek neprchal, ale bál se zatočit a neuměl zastavit.  Protože byl relativně malej, nedosáhl nohama na zem, aby  to ubrzdil. Nevěděl, co má dělat, tak jel furt. Kdyby ho  pan profesor nedohonil, tak by snad dojel do Sovětského  svazu.“

 V únoru 1948 byli studenti Koleje krále Jiřího  z Poděbrad na horách na lyžařském kurzu. Při návratu  z Krkonoš, právě když na nádraží v Mladé Boleslavi  přestupovali, uslyšeli z ampliónu památná Gottwaldova  slova: „Právě se vracím z Hradu od pana prezidenta. Dnes  ráno jsem mu podal návrh na přijetí demise ministrů,  kteří odstoupili 20. února t. r. a současně jsem panu  prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má býti vláda  doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan  prezident všechny mé návrhy, tak jak byly podány,  přijal. Soudružky a soudruzi, dekrety jak propouštěcí,  tak i jmenovací, jsou panem prezidentem podepsány a za  chvíli budou kontrasignovány... Reakce, která chystala  a připravovala právě v této době rozhodný úder proti  našemu lidově demokratickému řádu, byla sama odražena  a poražena. Bdělost, ostražitost a pevná bojová vůle  našeho lidu zapříčinily především tuto porážku  reakce...“

 Gottwaldova tehdejší slova měla, bohužel, nedozírné  následky, které se dotkly také mladičkého Václava Havla.  Na jaře 1950 byl jako syn vykořisťovatele vyloučen  z Koleje krále Jiřího z Poděbrad a musel se vrátit do  Prahy. Třetí třídu měšťanky pak dokončil na základní  škole v Resslově ulici. Nebyla to jediná rána, co ho  postihla.

 „V roce 1948 vzali naší rodině její majetek a my se  stali objektem třídního boje,“ vzpomínal Havel v knize  Dálkový výslech. „Můj otec, nutno říct, byl v Lucerně do  té míry oblíben, že tam mohl navzdory všemu být  zaměstnán i po znárodnění jako poradce národního správce  a plánovač. Dlouhá léta jsme tam chodili vždycky  v neděli na obědy a národní správce s námi sedával, měl  k naší rodině téměř intimně spiklenecky vztah. Bývalí  zaměstnanci nám podstrojovali, pomrkávali na nás  a nosili nám mohutné protekční porce. V rámci firmy to  byl tedy ryzí třídní smír. Otec tam mohl pracovat možná  i proto, že před válkou půjčoval velký sál Lucerny  komunistické straně na sjezdy a nějaký netypický  sentimentální funkcionář si na to vzpomněl. Jinak jsme ovšem šetřeni nebyli... Pro mého bratra Ivana a pro mne  třídní boj znamenal především to, že jsme nemohli  studovat. A tak jsem v roce 1951 ukončil základní školu  a šel do zaměstnání. Dostat se v mém postavení na  gymnázium bylo absolutně nemožné. Byl jsem přidělen do  učení na tesaře, ale rodiče z toho měli strach: mám  závratě a oni se celkem oprávněně báli, že spadnu ze  střechy. Různými protekcemi mi sehnali místo laboranta,  čehož jsem po létech trošku litoval: kdybych se byl  vyučil tesařem, aspoň bych něco konkrétního uměl,  laborantství je pro normálního občana přece jen nepříliš  použitelná dovednost, je-li to vůbec dovednost...“

 Později, v roce 1968, v rozhovoru s A. J. Liehmem pro  týdeník Literární listy, vzpomínal Havel na své mládí  a docházel k závěru, že ho vlastně k trvalému zájmu  o literaturu paradoxně přivedly právě tvrdé změny, které  tehdy postihli jeho samotného i celou jeho rodinu.  Znamená to snad, že by všechno špatné bylo k něčemu  dobré?

 „Po Únoru - bylo mi tehdy dvanáct let - nastala nová  situace: propukl třídní boj proti mé rodině  a pochopitelně i proti mně. To byla další velká škola,  za kterou nepřestanu být vděčen jak svému buržoaznímu  původu, tak tomuto režimu. Neustále mne to odevšad  vyvrhovalo a ze všech nabízejících se alternativ pro mne  zbývala vždycky jen ta nejhorší, což mi umožňovalo  nazírat věci skutečně odspoda. Byl to prostě jakýsi  neustálý motor reflexe skutečnosti. Byl jsem nucen nořit  se do vnitřností té skutečnosti, zkrátka, docela banálně  řečeno, důkladně poznat život. Kdyby byl nepřišel Únor,  byl bych pravděpodobně vystudoval řekněme anglické  gymnázium, odtud bych přešel na filozofickou fakultu,  chodil bych na přednášky prof. Černého, vystudoval bych,  měl bych, ničím si to nezaslouživ, sportovní mercedesku  a byl bych nejspíš něco mezi vzdělaným člověkem,  nepoměrně vzdělanějším než jsem dnes, a příslušníkem  zlaté mládeže. Pochybuji však, že bych mohl být  spisovatelem. Avšak tím, že tohle nenastalo, že tato  alternativa byla bez možnosti odvolání zrušena a já  jakýmisi diskriminačními opatřeními dostudoval základní  školu do čtrnácti let a pak jsem byl pět let zaměstnán  jako laborant, nenaučil jsem se sice žádný jazyk a moje  vzdělání je velmi kusé, ale zároveň mne tahle vyřazenost  nutila svou situaci neustále transcendentovat. Tak jsem  v té době začal psát.“

 Nejhorší byl zřejmě rok 1952. Havlův otec musel  definitivně opustit Lucernu a celé rodině hrozilo  vystěhování do pohraničí. Dědeček, exministr Hugo  Vavrečka tuto zprávu nepřežil. V srpnu 1952 ho ranila mrtvice a několik dní na to zemřel. O měsíc později jsme se  pak dozvěděli z rozhlasu, že strýc Miloš Havel utekl do  Západního Německa. Rodina nakonec zůstala v domě na  nábřeží, v té době přejmenovaném po prvním dělnickém  prezidentovi Gottwaldovi. Pouze se z pětipokojového bytu  přemístila do jiného, mnohem menšího v pátém patře. Ve  stejném roce byly zakázány a z veřejných knihoven  vyřazeny knihy Masaryka a Beneše a 3. prosince byl  popraven bývalý generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský  a deset dalších vysokých komunistických funkcionářů.  Hlavní odsouzený prý před smrtí řekl: „Mám to, co jsem  si zasloužil!“

 Václav Havel vedle zaměstnání chemického laboranta  studoval večerní gymnázium ve Štěpánské ulici a vedle  toho podle vlastních slov ještě stačil „vymetat všechny  možné taneční kursy, prodloužené a plesy, přečíst  spoustu knih, přehrabávat se v antikvariátech,  navštěvovat různé spisovatele, vést s kamarády nekonečné  debaty a psát své vlastní texty.“

 Zmíněné „nekonečné debaty“ měla vlastně na svědomí  Václavova ctižádostivá matka. Nezdá se totiž dost  pravděpodobné, že by patnáctiletý chlapec, byť by byl  sebechytřejší, zakládal sám od sebe uměleckou či  filozofickou skupinu. Božena Havlová však chtěla, aby se  její syn pohyboval v kultivovaném intelektuálním  prostředí, a tak z jejího podnětu se začal Václav od  podzimu pohnutého roku 1952 scházet se stejně starými  spolužáky z večerního gymnázia i dalšími přáteli,  debatovat s nimi o literatuře a filozofii a dokonce  spolu vydávali na stroji psaný časopis. Většinou se  jednalo o děti někdejších prominentů, jeden z nich, syn  bývalého a v té době vězněného diplomata Radim Kopecký  navrhl, aby si říkali Šestatřicátníci. To podle roku  svého narození. Už tehdy se Havel projevil jako  organizátor a vůdčí duch celé skupiny. Po roce její  činnosti dokonce sepsal osmadvaceti stránkové  vyhodnocení, v němž mimo jiné připomíná, že  Šestatřicátníci jsou skupinou založenou na "dobrovolné  kázni, svornosti a vážných diskusích". Zároveň všechny  vyzval, aby pracovali víc a efektivněji. I toto  mentorování bylo pro Havla příznačné.

 Předmětem zájmu Šestatřicátníků byla zejména oblast  tehdy zakázané literatury. Četli romány a povídky Franze Kafky,  básně Jiřího Koláře, Vladimíra Holana a Josefa Palivce,  spisy T. G. Masaryka, paměti Edvarda Beneše  a diskutovali o nich. Ve své ještě klukovské naivitě  snad ani nechápali, že tehdy, v první polovině 50. let  nebyla jejich činnost bez rizika. Vždyť málo scházelo  k tomu, aby je nějaký udavač označil za protistátní  skupinu. „Když na to dnes myslím, trochu mi vstávají  vlasy hrůzou na hlavě,“ přiznal se Václav Havel mnohem  později v Dálkovém výslechu. „Kdybychom byli o pět let  starší, zcela bezpečně bychom skončili někde na Mírově,  za takové věci mohl v těch dobách člověk dostat klidně  dvacet let.“

 Velmi významné byly pro mladičkého Václava Havla setkání  s významnými českými básníky. Ocitujme si opět Dálkový  výslech: „Jistý otcův přítel mi tehdy sjednal audienci  u Jaroslava Seiferta. Přinesl jsem mu své první básnické  pokusy, mám dodnes někde schován hezký dopis, který mi  pak o nich napsal.“ Právě Seifert mu domluvil schůzku  s dalším velikánem moderní české poezie - Vladimírem  Holanem. „Byl jsem trochu vyděšen z představy, že někde v Praze žije jako mně dostupná fyzická osoba tento velký  básnický čaroděj. Seifert mě poslal na Kampu, a od té  doby jsem k Holanovi pravidelně chodíval tak jednou za  měsíc, vždy samozřejmě s lahví vína."

 Na návštěvy u Holana vodil Havel i své přátele. Jeden  z nich, Miloš Forman, o tom později vyprávěl: "A pak si  ještě pamatuju, jak Vašek pro mě objevil Holana a že mě  dokonce jednou k Holanovi zavedl. Bydlel v domečku na  Kampě pod panem Werichem. Já ani moc neposlouchal, o čem  se mluvilo, protože já byl z toho úplně fascinovanej. To  bylo ve dne, odpoledne, ale v místnosti byla absolutní  tma, svítila tam akorát jedna malá žárovička, on prostě  žil tak, aby k němu nepronikalo denní světlo. Byl to  černokněžník, mystické stvoření a já jenom zíral. Vašek se s ním znal docela dobře, protože jinak bychom se  k němu nedostali, on nepřijímal návštěvy."

 Snad nejvíce ovlivnilo mladého Havla seznámení  s básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem. S přítelkyní,  členkou skupiny Šestatřicátníci, básnířkou Violou  Fischerovou, dcerou filozofa profesora J. L. Fischera  vyhledali Kolářovo číslo v telefonním seznamu a zavolali  mu. Básník je pozval na sobotu ve tři odpoledne do svého  vršovického bytu. Ve stanovenou hodinu celí nedočkaví  zazvonili u Kolářova bytu. Jaké bylo jejich překvapení,  když spatřili muže, kterého znali od vidění z kavárny  Slávie. S Kolářem se pak stali přáteli a velký básník  později patřil k prvním kritikům Havlových her. Vytýkal  mu tehdy, že prý nemá čistou poetiku. Kolářova slova se  pak stala pověstná. kdokoliv z přátel chtěl později  v debatě Havla uzemnit, ironicky poznamenal: „Ty mlč,  nemáš čistou poetiku.“

 V roce 1954 ukončil Václav Havel večerní gymnázium.  Podle vlastního přiznání byl spíše průměrným studentem  a podle toho také dopadla maturitní zkouška. „Po  maturitě... jsme chtěl na filozofii, ale ke zkouškám  jsem se hlásil spíš ze zásady, protože jsem stejně  věděl, že přijat nebudu,“ vzpomínal v roce 1968  v rozhovoru pro Literární listy. „Totéž se opakovalo  o rok později, a tak jsem šel studovat jediný obor, kde  byli ochotni mne přijmout: ekonomiku automobilové  dopravy.“ Na vysvětlenou dodávám pro mladší čtenáře,  kteří si na tu dobu nemohou pamatovat, že až prakticky  do počátku 60. let nesměli děti se „špatným“ rodinným  původem studovat humanitní obory. Naopak otevřené dveře  mívali na technické směry, kde bylo málo uchazečů  o studium, zato v průmyslové praxi byl velký zájem  o absolventy. Havel však na tehdejší ekonomické fakultě  Českého vysokého učení technického dlouho nevydržel.  „Namlouval jsem si, že se společenským vědám přes tu  ekonomiku přece jen nějak přiblížím,“ svěřoval se  Karlovi Hvížďalovi v Dálkovém výslechu. „Bylo to omyl,  studium mne nebavilo, měli jsme předměty jako  štěrkopísek nebo stavba silnic, a já se po dvou letech  rozhodl přestoupit na AMU.“

 Na tamní filmové fakultě však přes údajnou přímluvu  spisovatele Milana Kundery, který zde učil a také seděl  v přijímací komisi, však neměl naději. Nečekalo ho tedy  nic jiného než dvouletá vojenská prezenční služba. Když  v roce 1957 narukoval, na pražském Hlavním nádraží se s ním loučila o něco vyšší, štíhlá blondýna v balónovém  plášti - Olga Šplíchalová.

 Seznámili se o rok dříve v Havlově oblíbené kavárně  Slávie. Byla o tři roky starší a pocházela ze cela  odlišného prostředí než Václav. Zatímco on byl hýčkaný synek z buržoazní rodiny, Olga pocházela z chudých  poměrů proletářského Žižkova. „Vyrůstala jsem hlavně na  ulici,“ vyprávěla později sama o sobě, „byla jsem divoká  a neposlušná. Neuznávala jsem žádnou autoritu. Četla  jsem, co jsem chtěla, chodila na nepřístupné filmy.“

 Snad právě ta odlišnost a ráznost mladého a poněkud  nepraktického Václava Havla zaujala na této zcela  nevzdělané prodavačce z bazaru, která toužila se stát  herečkou, nejvíc. Byla to prý od prvního pohledu dosti podivná dvojice, nad níž ti, co je znali, kroutili  nedůvěřivě hlavou. Z Václavovi strany v tom nepochybně  byla i jistá vzpoura proti autoritativní matce. Vždyť Olga představovala přesný opak představ Boženy  Havlové o ideální partii pro jejího staršího syna. Ale ani Václavovi nejbližší přátelé dost dobře nechápali, čím ho zřejmě poněkud svérázná Olga zaujala. „Trvalo mi  to dost dlouho, než jsem si všiml, že ta mladá ostrá  holka patří k Havlovi,“ přiznal se Miloš Forman.

 Někdy počátkem roku 1956, kdy v Moskvě sovětský předák  Nikita Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany  Sovětského svazu odhalil v tajném referátu Stalinovy  zločiny, se do sebe Václav a Olga zamilovali. On sám to  popsal ve verších, které ji věnoval:

 „Trvalo půlden, než jsme se domluvili.

 Ty, dcera Žižkova, já, ještě nezkušený

 návštěvník spisovatelských kaváren. My dva,

 kdesi na okraji jara.“

 O jaru se říká, že přeje lásce. Jaro roku 1956 bylo  slibné i z politického pohledu. Ze svých stranických  a státních funkcí byl odvolán obávaný Gottwaldův zeť Alexej Čepička, hodně se mluvilo o potřebě kritiky, reformy, o nutnosti napravování přehmatů a 20. května  zažila Praha po dlouhé době studentský majáles.  Historikové nazvali toto období opět s narážkou na  přírodní cykly a samozřejmě také na nedávno vydaný román ruského spisovatele Ilji Erenburga  „táním“. Platilo to však jen do té doby,  než se v ulicích podzimní Budapešti objevily sovětské  tanky a jejich výstřely zaplašily maďarskou iluzi  o svobodě. „Tání“ se projevilo i v Československu. Po  druhém sjezdu svazu spisovatelů byl založen nový  literární časopis Květen a Havel, tehdy student  ekonomiky dopravy, poslal do jeho redakce dopis. Nejenže  byl uveřejněn, ale navíc jeho samotného pozvali na  setkání mladých autorů na dobříšském zámku.

 „Ta konference měla od počátku zvláštní a trochu  nervózní atmosféru díky tomu, že shodou okolností konala  přesně ve dnech, kdy začala Sovětská armáda potlačovat  budapešťské povstání,“ vysvětloval v Dálkovém výslechu Václav Havel. „Navíc nebyla zřejmě vůbec nijak  připravena: žádný úvodní referát, žádný program, někdo  z předsednictva to prostě jen zahájil a zeptal se, kdo  co má. Nikdo se nehlásil, nikdo si zřejmě nic  nepřipravil, bylo hrobové ticho. A tak jsem se přihlásil  já. Svým vystoupením jsem více méně předznamenal celý  průběh konference, většina diskusí v konferenčním sále  i v kuloárech se tak či onak dotýkala témat, o nichž  jsem mluvil. Byla to dost groteskní situace: ač tam  sedělo hodně renomovaných autorů s mnoha vydanými  knížkami, redaktorů i publicistů, vesměs přirozeně členů  strany i Svazu spisovatelů, směr jejich jednání udala  jakási zcela neznámá osoba, student ekonomiky dopravy,  který se tam nachomítl bůhví jak.“

 Co vlastně říkal mladý Havel tak světoborného, že hned  vzbudil takový rozruch? „Upozornil jsem na dvojznačný  vztah, který má celá oficiální literatura k literatuře  potlačené, usvědčoval jsem je z pokrytectví, když se  prohlašují za reformátory, kteří chtějí „revidovat staré  chyby“, „napravovat přehmaty“, otevírat okna pravdě,  a zároveň se to zdráhají skutečně a důsledně provést,“  vzpomínal tehdejší odvážný řečník dodatečně. „Můj vstup  do veřejného literárního života měl tedy, jak patrno,  přídech rebelie, což mi jaksi zůstalo dodnes.“ Dodejme,  že tuto větu vyslovil v roce 1986, kdy skutečně ještě  rebelem byl.

 Jak už jsme si pověděli, v roce 1957 Václav Havel  zanechal studia na technice a musel tudíž narukovat na  dva roky vojenské služby. Jako syn z buržoazní rodiny  sloužil u ženistů v Českých Budějovicích. Nejednalo se  už o pomocné technické prapory, PTP, tzv. černé barony,  k nimž narukovali „třídně nespolehliví“ branci, ty byly  v té době už zrušené. Nicméně služba u ženistů, fyzicky velmi namáhavá, splňovala socialistické představy  o převýchově prací. A paradoxně, ostatně paradoxy se  celý Havlův život jen hemží, se právě na vojně dostal  Havel k divadlu. V Československé lidové armádě si v té  době potrpěli na zájmovou uměleckou činnost vojáků  a toho se Havel spolu se svým spolubojovníkem  a pozdějším šéfem činohry Státního divadla v Ostravě  Karlem Bryndou chopil. Založili amatérský soubor  a nastudovali tehdy velmi populární hru Pavla Kohouta  z vojenského prostředí Zářijové noci. Sám Havel hrál  zápornou postavu nadporučíka Škovránka. Při své malé  zavalité postavě a s narezlými vlasy byl zřejmě přímo  ideálním prototypem pro ztvárnění negativní role. Jenže  tato přesvědčivost se mu neblaze vymstila.

 „Od chvíle, kdy představení spatřil velitel roty, začal  mne pronásledovat a řekl mi, že jsem se s tou postavou  tak ztotožnil, že jsem mu umožnil, aby mě skutečně  poznal,“ vzpomínal Havel v roce 1968 v rozhovoru pro  Literární listy. „V důsledku toho mne zbavil čestné  funkce pancéřovníka a předsedy organizace ČSM u roty.“  Je zvláštní, že toto přiznání ke členství  v Československém svazu mládeže a k tomu, že v něm  dokonce funkcionařil, už Havel od té doby nikdy  nezveřejnil. Pochopitelně chtěl-li v 50. letech hrát na  vojně amatérské divadlo a touto cestou uniknout výcviku,  neměl jinou možnost. Pod hlavičkou ČSM bylo skutečně  možné schovat mnoho. Zároveň však byla tato jednotná  mládežnická organizace chápána jako záloha komunistické  strany. Nicméně Havel byl nejen jejím členem, ale ve své  stálé snaze o sebeprosazení neváhal ani přijmout funkci,  o kterou pravděpodobně nikdo z jeho spolubojovníků  nestál.

 Druhý rok napsali Havel s Bryndou vlastní hru, svůj  první a přitom velice realistický divadelní opus.  Jmenovala se Život před sebou a samozřejmě se opět  odehrávala ve vojenském prostředí. „Brali jsme to jako  gag,“ vyprávěl Havel, „jako mystifikaci se spoustou  výlučně mužských rolí, aby se ulilo co nejvíc kamarádů,  a vítězili jsme v jedné soutěži za druhou, až jsme se  dostali do nejvyššího armádního kola, kde nás plukovník  Kovanda konečně odhalil jako autory hry v podstatě  protiarmádní, jež dostatečně nezdůrazňuje úlohu útvarové  organizace KSČ. Dost nás to pobavilo, protože jsme ten  text, jak už řečeno, vědomě psali tak, aby důsledně  vyhověl všem dobovým kritériím. Jenže i ta se měnila,  vyhovět se zřejmě nedalo. Následek ovšem byl, že jsme  šli do civilu s mizernými posudky.“

Předchozí kapitola                                                                                                                                         Následující kapitola

Zpět 0 příspěvků