Václav Havel - Necenzurovaný životopis 7.kapitola

Boj o Hrad

Následující den, 27. listopadu 1989, ochromila celou zemi dvouhodinová generální stávka. Pod jejím dojmem přislíbil Adamec na další schůzce s Havlem, že do 3. prosince bude navržena nová federální vlády a komunisty stále ovládané Federální shromáždění vypustilo z ústavy článek číslo 4 o vedoucí úloze KSČ. Nový, jen mírně obměněný kabinet však vyvolal další vlnu protestů, a tak 7. prosince podal Ladislav Adamec demisi. Jednáním o novém složení vlády pověřil prezident Husák nejmladšího člena vlády, ministra Mariána Čalfu. V zákulisí se zatím vedl zápas o podobu nové vlády. Jedním z uvažovaných kandidátů na post premiéra byl v té době velmi populární ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek. Sám na toto téma později vypověděl:

„…Potom jsem byl zván do Laterny magiky každý den a Václav Havel mi představoval některé potenciální kandidáty na funkci předsedy vlády. Vím, že tehdy jsem poprvé poznal Richarda Sachera z Čs. strany lidové, později Havel hovořil o Janu Škodovi z Čs. strany socialistické. Měl totiž představu, že předseda vlády by měl být představitelem některé politické strany, že by to nemusel být odborník a já bych pak měl být nejsilnějším mužem vlády. Tehdy se v Laterně magice objevil také profesor Zdeněk Mlynář, který se přidal k přesvědčovatelům …Teprve později se mne nějací Američané ptali, co říkám na Videomagazín číslo 6, a já o ničem nevěděl. Nezávislé tiskové středisko totiž natáčelo pod patronací paní Olgy Havlové na videokazety průběh listopadové revoluce. A Videomagazín číslo 6 obsahuje záběry z mého vystoupení z balkónu Melantrichu a v průřezech je zachyceno souběžné jednání rady Občanského fóra ve sklepě Laterny magiky, kde se domlouvají, jestli má být Komárek předsedou vlády místo Adamce… Václav Havel, jak si vzpomínám, říkal, že se mu jedná daleko lépe s Komárkem než s Adamcem, ale zachovával si demokratickou zdrženlivost…“

Valtr Komárek se nakonec nestal premiérem federální vlády, ale pouze prvním místopředsedou. Do čela vlády národního porozumění, jak byl nový převratový kabinet eufemisticky nazván, jmenoval prezident Husák Mariána Čalfu. Jednalo se sice o muže z takříkajíc starých struktur, nicméně administrativní organizační zkušenosti z jednání vlády, vysoká právnická kvalifikace a v neposlední míře také fakt, že byl Slovák, mu otevíraly cestu k nejvyššímu vládnímu postu. To poslední uvítal zejména Václav Havel, který byl už nejen zahraničními médii, ale i hlasem ulice pasován na příštího prezidenta. Jestliže by však byl premiérem Komárek, těžko by Slováci přijali dalšího Čecha na Hradě. Tato jednoduchá aritmetika se posléze ukázala jako rozhodující.

9. prosince oznámil Gustáv Husák své rozhodnutí abdikovat okamžitě po jmenování nové vlády. 10. prosince, připomeňme si, že se jedná o Den lidských práv, na který původně Havel a jeho přátelé plánovali převratovou demonstraci, leč události je předběhly, předal odcházející prezident jmenovací dekrety dvaceti členům nového federálního kabinetu v čele s Mariánem Čalfou. Devět z  nich, včetně Vladimíra Dlouhého z Prognostického ústavu, nového předsedy Státní plánovací komise, bylo členy KSČ, Komárek mezitím už ze strany vystoupil. Ve vládě nechyběli ani známí disidenti jako Ján Čarnogurský a Jiří Dienstbier, delegovaní, stejně jako Petr Miller, Občanským fórem a jeho slovenskou obdobou hnutím Verejnosť proti násiliu.

Ve 14 hodin se opět objevil Havel na balkónu Melantrichu, aby zcela naplněnému Václavskému náměstí oznámil, že Husák jmenoval novou vládu a odstoupil. Devět z dvaceti ministrů se podle Havla těší podpoře Občanského fóra. Hned po něm promluvil herec Jiří Bartoška, který oznámil, že kandidátem Občanského fóra na úřad prezidenta je dramatik Václav Havel a Václavské náměstí propuklo v jásot. A navržený pak z balkónu Melantrichu pronesl slova, která snad v té všeobecné euforii dokonce myslel vážně: „Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v Československu, sám odstoupím z funkce…“ 

Až do tohoto okamžiku převládalo ve veřejnosti mínění, že nejpravděpodobnější budoucí hlavou státu je Alexandr Dubček. Byl totiž, díky Pražskému jaru, mnohem známější než Havel a jako Slovák měl podporu celého Slovenska. Pro jeho zvolení byla dokonce i Havlova švagrová Dagmar, druhá manželka jeho bratra Ivana a dcera slovenského fyzika akademika Dionýza Ilkoviče. V Občanském fóru ho vehementně podporoval další „osmašedesátník“, brilantní právník a signatář Charty profesor Zdeněk Jičínský. Ovšem proti Dubčekovi byli především stávkující studenti, kteří – jak zaznamenal Michal Horáček, autor knihy Jak pukaly ledy – ho považovali za „dědka“ a už tehdy mu vytýkali to, co se na Dubčekovu hlavu sneslo o dva roky později ve Federálním shromáždění, tedy někdejší členství v KSČ a dokonce vrcholnou funkci v této straně.

O Havlově kandidatuře na úřad prezidenta vypovídal později v rozhovoru s publicistkou Janou Klusákovou další z vůdčích mužů Občanského fóra a někdejší redaktor Listů Petr Pithart: „Jeho kandidatura byla v Občanském fóru probírána mučivě dlouho: všichni zúčastnění včetně Havla přitom trpěli. Pořád nám vycházelo padesát procent pro,  padesát proti. Zdaleka nešlo o jednoznačné rozhodnutí. Sám Havel tento návrh odmítal a zase přijímal, odmítal a zase přijímal… Silně váhal, ale nebylo to proto, že by si plánoval snadnější a méně veřejný život, ale trápil se otázkou, zda se na úřad prezidenta hodí. Padala jména dalších kandidátů, od Jiřího Hanzelky až po Milana Kňažka. Už tehdy začalo být jasné, že řešíme česko-slovenský problém, protože stane-li se prezidentem Havel, co bude s Alexandrem Dubčekem? Ten na rozdíl od Havla o tuto funkci velice stál. Havel tehdy seděl dole v Laterně s Dubčekem už třetí hodinu, a někdo říkal, že tam Dubček pláče… Už tenkrát nám docházelo, že nejde o Dubčeka, nýbrž o Slovensko.“ Pokud tedy existoval nějaký osobně generálem Lorencem podporovaný scénář KGB přisuzující vůdčí roli v nastávajících změnách Dubčekovi, Havlovi a jeho příznivcům se ho podařilo zvrátit. Respektive došlo k tomu, co se v historii, když se ohlédneme do minulosti, často stává. Sebepropracovanější záměr bývá nakonec jen listem v prudkém větru nahodilých událostí.  

Jak se vlastně sám Václav Havel stavěl ke své prezidentské kandidatuře? Sám to později na rozmezí července a srpna 1991 popsal – dá-li se věřit v upřímnost jeho slov – v tenké knížečce Letní přemítání: „Když se poprvé objevil nápad, že bych měl kandidovat na funkci prezidenta, považoval jsem to jen za absurdní žert: já, který byl po celý život v konfrontaci s mocí, kterým jsem nikdy ani na okamžik nechtěl zastávat žádnou politickou funkci, který jsem si vždycky zakládal na své naprosté nezávislosti a který nemá zálibu v čemkoli příliš vážném, příliš slavnostním, příliš oficiálním, se mám stát náhle státním funkcionářem, a navíc tím nejvyšším!… Když o tom všem dnes přemýšlím s chladnou hlavou a s odstupem času, musím se trochu divit, že jsem se tomu tak divil. Vždyť já vlastně vždycky, kdykoliv jsem se (obvykle s důkladností sobě vlastní) v něčem angažoval, záhy jsem tomu stanul v čele, stal se toho hlavní postavou, neb dokonce předsedou – nikoli snad proto, že bych byl chytřejší nebo ambicióznější než ostatní, ale zřejmě dík tomu, že jsem uměl vycházet se všemi dobře, smiřovat a sjednocovat lidi, působit jako určitý tmel. Bylo tedy jen v řádu věcí, že – ač jsem formálně neměl v Občanském fóru žádnou funkci – byl jsem i v něm vnímán jako ústřední postava a když se komunistická moc tak rychle zhroutila a na naši výzvu odstoupil i prezident republiky, byl jsem ke kandidatuře vyzván já.“

Dodejme, že podle jeho někdejšího kolegy z redakční rady měsíčníku Tvář Emanuela Mandlera trpí Havel sebestředností a pocitem výjimečnosti. „Navíc má velice silnou vůli po moci. To bych mu nevyčítal, bez toho by nemohl být tím, čím je. Ale chybí mu schopnost pracovat s lidmi kolem sebe. Nemohl by být členem žádné politické strany. Jeho místo je jen jedno.“ 

Havel v prosinci 1989 několikrát zopakoval, že chce pouze přivést tuto zemi ke svobodným volbám a po nich že bude nutné zvolit nového prezidenta. Ale zároveň dělal tento příznivec „nepolitické politiky“ vše, aby prezidentský úřad získal. Když Ladislav Adamec odstoupil z funkce federálního premiéra, bylo to zřejmým signálem, že se chce nyní s podporou komunistické strany rovněž ucházet o prezidentský úřad. Havel si přitom nebyl jist, zda by komunisty ovládané Federální shromáždění Adamce opravdu nezvolilo. Aby se jeho konkurence zbavil, obrátil se na něj spolu s představitelem slovenského hnutí Verejnosť proti násiliu Milanem Kňažkem s výmluvným dopisem. V něm sice Adamce označili za „důležitou záruku politické stability“, nicméně mu zdůraznili, že jeho kandidatura na prezidenta by nesetkala s příznivou odezvou  většiny obyvatelstva a samozřejmě se proti ní staví i Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Bývalého premiéra tak zahnali do kouta a donutili ho se kandidatury vzdát. Pro Adamce byla představa, že  na protest proti jeho kandidatuře by se zaplnily ulice Prahy a Bratislavy,  jistě dostatečně  hrozivá.

Sám Havel se však raději pojistil podporou ministra národní obrany generála Miroslava Vacka. Úloha armády byla v těch dnech velmi nejednoznačná. Připomeňme si, že předchozí ministr generál Milán Václavík ji chtěl uvést do stavu bojové pohotovosti a že už dvacet let existoval přísně tajný plán akce Zásah, podle něhož měli být vojáci připraveni tvrdě vystoupit v případě vnitrostátních nepokojů na obranu komunistického režimu. Poprvé se Havel s Vackem setkali 5. prosince 1989 v Obecním domě a neformální vůdce Občanského fóra si tehdy naklonil generála na svou stranu. „Pane ministře, my o vás máme informace, že jste dobrý odborník, máte autoritu příslušníků armády a zatím jednáte čestně,“ cituje sám Vacek Havlova slova ve své vzpomínkové knize Proč bych měl mlčet… „Tak jsem vám chtěl sdělit, že nemáme výhrady proti tomu, abyste byl i nadále ministrem obrany a budeme vás na tuto funkci prosazovat.“

 Velmi krátkou epizodou se stala kandidatura někdejšího tajemníka ÚV KSČ z doby Pražského jara Čestmíra Císaře. Kdosi z pamětníků v ústředním výboru Socialistickém svazu mládeže si vzpomněl, že už na jaře roku 1968 byl vysokoškoláky navrhován na prezidenta, a navrhl jeho kandidaturu po jedenadvaceti letech zopakovat. Návrh však neměl prakticky žádnou podporu a samotní svazáci ho stejně nakonec stáhli.

Havel tak byl zdánlivě bez konkurenta. Navzdory pochybnostem, které ho trápily ještě v dubnu 1968, kdy redaktorovi Literárních listů A. J. Liehmovi tvrdil, že „je velká otázka, nakolik se  může intelektuál realizovat v politice, aniž se zpronevěří svému hlavnímu úkolu – sloužit pravdě“! Nyní sice sliboval že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, čemuž navzdory prosincovému mrazu přeplněná náměstí skálopevně věřila, jako malé děti rádi věří pohádkám, ale ve skutečnosti mu šlo především o to, aby stanul v čele země. Potíž však byla v otázce, zda ho Federální shromáždění s většinou komunistů, do něhož ještě nebyli kooptováni zástupci Občanského fóra skutečně zvolí. To Adamec nebo Dubček by v tomto ohledu měli snadnější pozici.

Parlament, jemuž sice už nepředsedal jeden z čelných normalizátorů Alois Indra, ale od 12. prosince nestraník Stanislav Kukrál, byl stále velmi ostře naladěn proti Havlovi. Dílem o něm poslanci nic nevěděli, byl pro ně zcela neznámou osobou, dílem čerpali své informace z propagandistických článků v Rudém právu a ideologickém týdeníku Tribuna, v nichž samozřejmě jejích autoři čelnému disidentovi nasazovali psí hlavu. Pokus Demokratického fóra komunistů, ovládaného patrně Státní bezpečností, o prosazení přímé volby prezidenta, která by v době revolučního nadšení zajistila Havlovo zvolení, byl předem odsouzen k nezdaru. V této situaci cítil Havel potřebu se co nejvíce prezentovat a hovořit o sobě: „Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím…“

První takovou knihou byl takřka přes noc vytištěný Dálkový výslech, Havlův rozhovor s novinářem Karlem Hvížďalou, který vyšel poprvé v exilovém nakladatelství Alexandra Tomského v Londýně v roce 1986. „Jsem spisovatel,“ říká v ní o sobě Havel, „a své poslání jsem vždycky chápal  jako povinnost říkat pravdu o světě, v němž žiju, vypovídat o jeho hrůzách a mizériích, tedy spíš varovat než dávat návody… O politiku jsem se, pravda, zajímal vždycky, ale jen jako její pozorovatel a kritik, nikoliv jako její tvůrce…“ A několik řádek dodává: „Vždycky jsem byl například pro demokracii a dlouho jsem se považoval za socialistu… Socialismus byl pro mne spíš kategorií lidskou, mravní, pocitovou. Byl jsem asi takový socialista jako třeba Peroutka nebo Černý: ti o sobě přece také říkali, že jsou socialisty. Byly prostě doby, kdy se za socialistu vydával každý, kdo byl na straně utlačených a ponížených, nikoliv tedy na straně pánů, kdo byl odpůrcem nezasloužených výsad, zděděných privilegií, vysávání bezmocných, sociálních nespravedlností a nemravných přehrad, ponižujících člověka odsouzeného ke služebnému postavení. Takovýmto „pocitovým“ a „mravním“ socialistou  jsem tedy byl i já – a jsem jím dodnes, jen s tím rozdílem, že svůj postoj už tímto slovem neoznačuji.“    

Havel se samozřejmě nespolehl jen na to, že poslanci Federálního shromáždění si budou louskat v jeho Dálkovém výslechu. A tak zatímco místopředsedové vlády Komárek a Dlouhý a ministr financí Klaus jednali s radostně vítaným Tomášem Baťou, na přísně tajné schůzce jen mezi čtyřma očima se dohodl o své podpoře s premiérem Čalfou. Předseda federální vlády mu slíbil, že jeho kandidaturu projedná a podpoří v parlamentu s tím, že volba prezidenta proběhne ještě před koncem roku. Samotný Čalfa si od toho sliboval naopak Havlovu podporu v jeho složitém postavení v čele federální vlády. Byl přece mužem ze starých struktur a bez pro premiéra potřebné autority. Leccos o tom naznačuje Valtr Komárek, když ve svých vzpomínkách o Čalfovi uvádí: „Patrně zpočátku nepočítal, že by se ve vládě dlouho udržel. Svou funkci zřejmě považoval za velké provizórium a byl asi překvapen střety, které začaly propukat mezi mnou a některými mými spolupracovníky, protože si myslel, že jsme jakýsi předem připravený monolit z Prognostického ústavu, který ho brzy z vlády vytlačí.“  

Havel nevyjednával jen s Mariánem Čalfou, ale i s Alexandrem Dubčekem. Aby se ho zbavil jako nežádoucího konkurenta v boji o Hrad, nabídl mu funkci předsedy Federálního shromáždění, kterou už ostatně Dubček vykonával od dubna do září 1969, výměnou za to, že odstoupí od své prezidentské kandidatury a podpoří Havla. Dubček nakonec po dlouhém odmítání nabídku přijal s tím, že po svobodných parlamentních volbách pak naopak Havel prosadí zase jeho do prezidentského křesla. Zdá se však pravděpodobné, že vůdce Občanského fóra nemyslel svůj slib muži Pražského jara ani minutu vážně. O možné příští Dubčekově kandidatuře se pak zmínil jen mlhavě a dokonce ho při této příležitosti ani nejmenoval, když prohlásil: „Cítím… zvláštní povinnost bdít nad tím, aby byly respektovány zájmy slovenského národa a aby mu nebyl v budoucnosti uzavřen přístup k žádné státní funkci včetně té nejvyšší.“ Jak se posléze ukázalo, bývalému disidentovi se na Hradčanech tuze zalíbilo.  

A tak 17. prosince učinil Havel na celoživotního programového nepolitika překvapivě důvtipný politický tah. S gestem, jakoby vlastně podlehl nátlaku davů volajících „Havel na Hrad!“ se uvolil „poslechnout“ hlas lidu. Večer se objevil na obrazovkách Čs. televize a prohlásil: „Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, příjmu ho. Ale se dvěma podmínkami. Že bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme a že ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde až ze svobodně zvoleného Federálního shromáždění. Druhou podmínkou, kterou si kladu je, že po mém boku, ať už budu stát v jakékoliv funkci, bude stát Alexander Dubček.“

Téhož dne prohlásil klub „osmašedesátníků“, že Čestmír Císař nemá jeho podporu při kandidatuře na prezidenta, protože z tohoto klubu vystoupil. Následující den vystoupil Císař v televizi a řekl, že má „upřímný zájem k uklidnění veřejné atmosféry, ke zdravému rozvoji naší demokracie a humanitě občanského soužití“. Proto netrvá na své kandidatuře  a naopak podporuje kandidaturu Václava Havla, s nímž „přijde na Pražský hrad osobnost  hodná důvěry a úcty nás všech“. Havlovi už nestálo takřka nic v cestě na vrchol.

19. prosince splnil Marián Čalfa svůj slib a vyzval poslance Federálního shromáždění, aby ještě do konce roku zvolili Václava Havla prezidentem republiky. O tři dny později podpořily ve Valdštejnském paláci Havlovu kandidaturu zástupci Národní fronty ČSSR, Občanského fóra, Verejnosti proti násiliu, KSČ, Komunistické strany Slovenska, Čs. strany socialistické, Čs. strany lidové, Celostátního koordinačního výboru stávkujících studentů a dalších organizací. Z Vídně přijel starosta Helmut Zilk, aby Havlovi předal Cenu dr. Karla Rennera, kterou rakouská metropole uděluje jednou za tři roky. Hned po Vánocích dostal zase pro změnu Dubček od Evropského parlamentu Cenu Andreje Sacharova za obranu lidských práv a 29. prosince ho pak Federální shromáždění jednomyslně zvolilo svým předsedou.

Následující den byl z  těch, které zpravidla označujeme za historické. Ve Vladislavském sále Pražského hradu se sešli poslanci obou sněmoven Federálního shromáždění k volbě prezidenta republiky. Podobně jako při předcházející volbě v květnu 1985 byl jenom jeden kandidát. Ale zatímco tehdy to byl generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák, tentokrát to byl vůdčí představitel Občanského fóra Václav Havel. Federální premiér Marián Čalfa zdůvodnil jeho volbu slovy, která mu sepsal politolog a vládní poradce Oskar Krejčí:

„V souladu s vůlí lidu a rozhodujících politických sil naší země a podle svého vlastního nejhlubšího přesvědčení vám předkládám návrh, abyste prezidentem ČSSR zvolili pana Václava Havla. Dovolte mi uvést hlavní důvody, o které se návrh opírá. Pan Václav Havel je dnes nejvýznamnější představitel zápasu o mravnost demokratické politiky. Jeho život je příkladem  člověka, který stojí za svými názory i navzdory perzekuci. Přímočarost jeho politické aktivity, ať už jako člena Klubu angažovaných nestraníků v roce 1968, zakladatele a prvního zástupce Charty 77, či předního představitele Občanského fóra, ukazuje na jeho mravní velikost i na velké zkušenosti z práce mezi lidmi. Tím si získal úctu všech, kteří dokáží rozumě zhodnotit význam charakterových vlastností politika v moderní době. Mravní zásadovost pana Václava Havla je zárukou, že demokratický dialog zůstane základem našeho nově se formujícího politického režimu. Právě v politické mravnosti nového prezidenta je jistota, že pozornost veřejnosti i jejích představitelů se bude soustřeďovat na budoucnost naší země, na upevňování demokracie a ne na vyřizování si osobních účtů pod pláštíkem velkých ideálů, jak jsme tomu byli  nejednou svědky v minulosti. Sama skutečnost, že pan Václav Havel podmínil svoji volbu zajištěním svobodných voleb s tím, že až po zvolení nového Federálního shromáždění by se měl zvolit prezident na ústavou předepsaných  pět let,  svědčí o tom, že zůstává věrný svému demokratickému přesvědčení.“

Jak se asi poslouchala tato slova poslancům, kteří až do té doby slyšeli o Havlovi a Chartě to nejhorší a z nichž mnozí tu seděli naposled, protože od 1. ledna měli být bez voleb nahrazeni představiteli Občanského fóra a hnutí Verejnosť proti násiliu? Ať už si mysleli cokoliv, skutečností je, že přítomných 183 poslanců Sněmovny lidu a 140 poslanců Sněmovny národů zvolilo Havla prezidentem jednomyslně. Nikdo nebyl proti, nikdo se nezdržel hlasování. Dá se říci, že se vlastně opakovala někdejší volba Gustáva Husáka. Tentokrát komunisty ovládaný parlament zvolil jednomyslně prezidentem bývalého nepřítele režimu.

Za zvuků slavnostních fanfár ze Smetanovy Libuše pak Dubček a Čalfa přivedli do sálu nově zvoleného prezidenta, aby složil ústavou předepsaný slib: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice. Budu dbát blaha národů a národností v ní žijících, své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu a zachovávat ústavu a ostatní zákony.“ Studentský předák Václav Bartuška se o této slavnostní chvíli zmínil v knize Polojasno: „A pak nový pan prezident  kráčí sálem a mně je trošku do breku. To se někdy stává,  když  se člověku splní sen…“ Ale tehdejší ministr národní obrany Vacek nebyl tak naměkko:

„Součástí volby prezidenta i je i přehlídka Hradní stráže. Vysvětlil jsem Václavu Havlovi, kde a co se na hradním nádvoří odehraje, kde mu předám hlášení já, kde velitel čestné stráže, kde se zastaví, kde ukloní, kde pozdraví, kdy budou hymny a jak bude proveden slavnostní pochod…Všechno dopadlo dobře. Až na tu jednu věc, která tak trochu vešla do dějin. Pan prezident, svátečně oblečen, všemi protokoláři pečlivě prohlížen, si zřejmě bezprostředně před vykročením  k defilé stačil, ještě trochu nesvůj v této funkci, povytáhnout kalhoty více, než je v kraji zvykem. Nohavice měl tedy trochu kratší, „jako když čeká velkou vodu“, ale lidem to zřejmě nevadilo. Proč taky? Ještě pár týdnů se o tom vykládalo, i anekdoty vymýšlely, ale pak už si nikdo nevzpomněl.“

Samozřejmě se po tomto incidentu v médiích bránil prestižní módní salón Adam, kde si Havel nechal pro slavností příležitost ušít oblek. Délka nohavic byla správná, ale nový prezident si místo pásku vzal kšandy a tím svoje kalhoty poněkud povytáhl. Po svém zvolení se pak Václav Havel s manželkou Olgou ve svatovítské katedrále zúčastnil slavnostního obřadu díkůvzdání Te Deum, celebrovaného kardinálem Františkem Tomáškem. Historici zaznamenali, že něco takového si naposled vyžádal 14. června 1948 po nástupu do prezidentského úřadu Klement Gottwald.         

Mezi prvními, kteří za Havlem dorazili na Hrad, byl i jeho přítel a spoluautor Charty 77 Pavel Kohout. Navrhl mu zřízení prezidentova poradního sboru, do něhož mu kromě sebe doporučil například podnikatele Tomáše Baťu, tenistku Martinu Navrátilovou, spisovatele Milana Kunderu, knížete Karla Schwarzenberga, poslance Evropského parlamentu za italské socialisty Jiřího Pelikána, autora ekonomické reformy z roku 1968 Otu Šika a šéfredaktora exilového časopisu Svědectví Pavla Tigrida. Kohout se s manželkou Jelenou usadil v prezidentské vile v Královské zahradě, odkud se teprve před několika týdny vystěhoval Husák a zřejmě si představoval, že bude Havlovou pravou rukou. Ale sešlo z toho. Nový prezident nepotřeboval někdejšího svazáckého autora básní o Stalinovi, byť Kohout své mladistvé poblouznění dávno smazal statečnými občanskými postoji a skvělými literárními díly. A zatímco nový prezident odejel na svou první zahraniční cestu do obou německých států, vyhledala Kohouta trojice Havlových nejbližších rádců – Ladislav Kantor, Petr Oslzlý a Petr Pithart - a poněkud neomaleně mu doporučila, aby se raději Hrad opustil. Uražený spisovatel tedy zamířil na staré ruzyňské letiště, kde se po jeho návratu z Německa zeptal na názor svého kamaráda  prezidenta. Havel se však už příliš vžil do nové role, odmítl Kohoutovy stížnosti a s mrazivým klidem nechal přítele z počátků Charty zase odjet zpátky do Vídně.   

 Předchozí kapitola

Následující kapitola