Laskavost stáří

… jen je potřeba ještě dodat – spočívá v tom, že si člověk nepamatuje, co nechce, nebo by neměl, a neničí tak všechny kolem. A ani tohle tvrzení není vždycky pravda.

Ono se to totiž dobře říká, ale dodržte bobříka mlčení, když máte touhu, co touhu, povahu!, všechno hned za tepla vyslepičit, na každou ptákovinu reagovat a až potom vám dochází důsledky.

Mám jednu takovou letitou, docela originální kamarádku, mám ji ráda. Zažily jsme spolu dost krásných věcí, prokousaly se maléry, nasmály se, často probíraly život tam i zpátky a hledaly v něm schůdnější cestičky, než nám jiní nalinkovali. I proto se ji v jednom kuse snažím upozorňovat na to, aby ubrala ze svých slovních výlevů. Marně. Ohání se tím, že už má roky, v profesi není nula, a tak si prý může dovolit říkat lidem, co si myslí, a nejen o nich. Když to vysvětlí paní u pokladny v potravinách, má navíc pravdu, prosím. Pokud ovšem to samé začne říkat jako dobře míněnou radu člověku, který ji zaměstnává, třeba ve snaze mu pomoci, uchránit ho od zbytečných průšvihů, ne každý je moudrý a její rady ustojí.

Když to naposledy zkusila, poprvé v životě během několika minut ze zaměstnání vyletěla, aniž by jí někdo vysvětlil proč, za co si takovou poctu zasloužila. Chápete to? Zeptala se, za co si takovou poctu zasloužila?! Prostě – nedá té své hubě pokoj. Na druhou stranu, od tohoto člověka to byla fakt pocta, u řady lidí stoupla v ceně, jenže ti jí na chleba nedají. A celou tu grotesku dovršila tím, že před několika podřízenými začala pátrat v paměti. Hlasitě rovnala všechny momenty, které jí utkvěly v paměti a mluvily proti šéfovi, polemizovala jen tak s jeho rozhodnutími. Jasně, že s ní okolí souhlasilo jen do okamžiku, než odešla.

Škoda, že jí nedošlo ono: Laskavost stáří spočívá v tom, že si člověk nepamatuje…