Daleko od domova v černé Africe

České nezoufalky najdete na nejrůznějších místech světa. Příběh své dcery Heleny nám poslal její otec a my vám ho rádi předáváme k přečtení. I takhle se mohou vyvíjet cesty osudu.

Jistá švýcarská křesťanská organizace vydala v květnu tohoto roku toto oznámení: 

Helena K. předává po čtrnáctileté činnosti v Ugandě vedení svěřeného projektu mladším silám. Během svého působení zorganizovala nejprve v hlavním městě Kampale 3 domovy pro děti, osiřelé následkem AIDS, později vybudovala na severu země nový domov pro 80 dětí, jejichž rodiče zahynuli násilnou smrtí v bojích s povstalci. V současné době pečuje projekt celkem o 250 dětí, z kampalských domovů odešlo v minulém roce 12 vyučených mladých mužů a žen do samostatného života. Švýcarské vedení oceňuje pionýrského ducha Heleny K., intenzitu, s jakou se výstavbě domovů věnovala a děkuje jí za úspěšné uskutečnění projektu. 

Jak začal příběh této paní Heleny? Do svých dvanácti let žila v Praze, kde se narodila. Po srpnu 1968, kdy naše zem byla obsazena cizím vojskem, se ocitla se svými rodiči a starším bratrem ve Švýcarsku. V novém prostředí dobře uplatnila vrozenou nebojácnost, stala se v sousedství oblíbenou chůvou malých dětí. Ale zažila i trpké chvíle: její první láska, výborný sportovec, zahynul při školním výletě pod lavinou. Rok nato, těsně před Vánocemi, zahynula Helenina matka při automobilové nehodě. Nebyla to rána jenom pro ni. Otec musel převzít starost o dospívající děti. Sám psychicky narušený problémy emigrace, musel hledat sílu, jak nastalou situaci zvládnout. Zatím co Helenin bratr byl od přírody realista, ona zabředla do situací, kdy i její nebojácnost a víra v úspěch se nestrannému pozorovatelskému oku otce  jevila málo reálná.  Ocitnout se těsně před maturitou v osmé třídě gymnázia a současně v osmém měsíci těhotenství (výsledek nové lásky) a plánovat studium na univerzitě, to byla pro jejího věcně uvažujícího otce opravdu silná káva. Překročme tři desetiletí. Helena zvládla všechno, připusťme, že hodně s pomocí boží. Maturitou se protřela a dítě si vybojovala, přestože otec se jaksi nekonal. Dnes je z její dcery velmi schopná učitelka.

Úředničina pro ni nebyla

Prvním Heleniným zaměstnáním po studiích bylo vedoucí místo v jednom švýcarském  domově pro tělesně a duševně postižené. Vybavená univerzitním studiem sociální pedagogiky, poznamenaná vřelými sympatiemi širokého, vesměs nábožensky orientovaného okolí, s vrozeným smyslem pro potřeby strádajících, měla Helena blíž k osobním kontaktům s obyvateli domova než k administrativním povinnostem, které její funkce ovšem také vyžadovala. Postupem doby docházelo s vedením domova k neshodám, které nakonec přiměly Helenu k odchodu. Od té doby se věnovala už jen charitativním projektům.

Krok do naprostého neznáma

A pak se jednoho dne dozvěděla, že švýcarská sociální organizace založená na křesťanské bázi hledá člověka, který by ve spolupráci s ugandskou presbyteriánskou církví realizoval projekt vybudovat v Kampale tři domovy pro osiřelé děti, jejichž rodiče zemřeli na AIDS. Na takové místo se Evropané nehrnuli, ale Heleně se zalíbila možnost, jak právě takhle uplatnit své vlohy. Přijata byla snadno, vžít se do nové životní situace daleko od domova a dcery bylo snadné méně. Rychle vypulírovat angličtinu a na místě samém přivyknout světu, kde neplatí nic, co je v Evropě samozřejmé.

Čtrnáctiletá ugandská mise

V Kampale Helena uvedla do provozu tři domovy pro děti a jejich pěstounské rodiče. V roce 2007 se započalo s realizací dalšího projektu v severní Ugandě. Na okraji města Lira byly na volném pozemku vybudovány objekty nového domova. Pro Helenu nastaly cesty mezi Kampalou a Lirou - vzdálenost 360 km. První návštěvy staveniště se konaly s ozbrojeným doprovodem, než se uklidnily vztahy mezi obyvatelstvem a ozbrojenými rebely. Pobyt v oblasti nového domova ve volné krajině na okraji města s sebou nesl specifické podmínky, rozdílné od života v hlavním městě. Pro Helenu to byla další zkouška. Nakonec oněch čtrnáct let, naplněných složitou a namáhavou činností, uplynulo v závratném tempu velmi rychle. Helena dnes končí životní fázi, vyplněnou prací, ke které se cítila povolána. Zdaleka ovšem nekončí svůj aktivní život. Je před ní nejspíš jen další úctyhodná cesta, která se našinci může jevit jako čiré dobrodružství.

Jiří K.

(redakčně upraveno)