Nezoufalky.cz

Už jste členkou Nezoufalek?

Přihlásit

- nejnovější článek

Už víme, že život dokáže pohladit i nafackovat. Jednou jsme dole, jednou nahoře, ale i přes jizvy na duších a překážky jdeme dál s úsměvem a zvednutou hlavou. Jsme přece nezoufalky!

Příběhy zajímavých žen, které se dokázaly porvat se životem

Z lékárnice vydavatelkou

Z lékárnice vydavatelkou

"Jako malá jsem nikdy nepřemýšlela o tom, co budu dělat. Protože jsem se dobře učila, tak jsem se dostala na gymnázium. V té době jsem cítila, že chci dělat práci, která má smysl a kde bych mohla pomáhat lidem," říká o sobě Monika Kopřivová, jejíž příběh může být inspirativní pro mnohé čtenářky. Posuďte samy...

Z lékárnice vydavatelkou

"Jako malá jsem nikdy nepřemýšlela o tom, co budu dělat. Protože jsem se dobře učila, tak jsem se dostala na gymnázium. V té době jsem cítila, že chci dělat práci, která má smysl a kde bych mohla pomáhat lidem," říká o sobě Monika Kopřivová, jejíž příběh může být inspirativní pro mnohé čtenářky. Posuďte samy...

"O něčem konkrétním jsem ale neměla představu. Moje o dva roky starší sestra se dostala na Farmaceutickou fakultu UK, a tak jsem se rozhodla ji následovat. Pomáhat lidem v lékárně při výběru léků na jejich neduhy mi přišlo jako dobrá volba. Školu jsem úspěšně ukončila a vrhla se do víru pracovního života. Začala jsem pracovat v lékárně, vydávala léky, připravovala masti a vedle toho jsem si udělala atestaci a rigorózní řízení, díky čemuž jsem získala titul PharmDr. Před třinácti lety se mi narodila dcera, proto jsem práci v lékárně přerušila. O čtyři roky později se mi narodila druhá dcera a já se jim snažila dát maximum svého času. Mezitím jsem chodila do lékárny, ale pouze na zkrácený úvazek. Když dcery trošku odrostly, větší začala chodit školy a mladší do školky, nastal pro mě logicky čas vrátit se do lékárny na plný úvazek.

 Dědečku, babičko, vyprávějte

Musím říct, že práce v lékárně je práce s lidmi a to mě baví. Přesto jsem cítila, že ve mně zraje touha vytvořit něco nového a smysluplného, co by přinášelo radost lidem. Už v rámci práce v lékárně jsem měla velmi kladný vztah k seniorům. Beru všechny babičky a dědečky jako lidi, kteří mají svůj zajímavý životní příběh a zaslouží si naši úctu. Můj dědeček, když mu bylo téměř devadesát let, s pomocí mé tety a mé sestřenice sepsal vzpomínky na své dětství, které mě velmi oslovily. A z toho už byl jen krůček k nápadu, umožnit všem babičkám a dědečkům sepsat své vzpomínky na své rodiče, případně i prarodiče, dětství, školu, první lásky, seznámení s partnerem, zaměstnání, vzpomínky na dobu, kdy se jim narodily děti, na historické události, které prožili. Dát jim možnost podělit se o to, co je bavilo a baví dnes, a jak se změnila doba v porovnání s jejich mládím. Začala jsem tedy tvořit dvě knížky Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj. Jsou to vzpomínková alba, která umožňují zapsat své vzpomínky téměř každému, tedy i těm, kteří třeba zrovna neoplývají literárním talentem. V knížkách je plno otázek od dětství po současnost, řada dobových obrázků a fotografií, aby se babičkám a dědečkům lépe vzpomínalo a je zde i místo na vlepení vlastních fotografií.

Nespolupracovala jsem tehdy s žádným vydavatelstvím, pouze s šikovnou grafičkou. Našla jsem si tiskárnu, naučila jsem se techniku tisku a vázání knih, aby knížky měly poctivé zpracování. Pak jsem je nechala vytisknout a dala do distribuce.  Knížky jsou na našem trhu již přes tři roky a od lidí, kteří je pořídili svým babičkám a dědečkům jako dárek, mám velmi pozitivní ohlasy. Ke svým knížkám jsem vybudovala ještě internetový obchod, který jsem nazvala Babičkářství. To proto, že hračkářství s dárky pro děti je hodně, ale Babičkářství s dárky pro babičky a dědečky jsme tu neměli. Vycházela jsem při tom ze skutečných potřeb seniorů a vedle mých knížek jsou tu další dárky, které pomohou babičkám a dědečkům zlepšit kvalitu života.

 Jak to tenkrát bylo?

Pořád vymýšlím něco nového a přemýšlím o tom, jak udělat něco smysluplného. A tak jsem dostala nápad, jak ještě jednodušeji hravěji předávat vzpomínky. Vytvořila jsem společenskou hru, která se jmenuje „Jak to tenkrát bylo?“.  Vymyslela jsem koncept, hru jsem dlouho testovala ve své rodině i mezi svými kamarády, našla jsem si ryze českého výrobce, grafiky, kteří mi hru pomohli dát dohromady, společně s mými kolegy jsme pátrali po krásných retro fotkách, oslovila jsem distributory a hra je na světě. Teď je jí sotva pár týdnů a je velmi krásná. A právě retro fotky jsou základním principem hry. Každý z hráčů dostane na začátku několik kartiček s fotografiemi a jeho úkolem je vyprávět příběh, který má s některou z fotografií spojený a který zažil. Retro fotografie inspirují pamětníky při vzpomínání a mladším hráčům, dětem a vnoučatům ukazují, jaké to dříve bylo. Hráči se postupně ve vyprávění střídají a ve druhé fázi odpovídají na otázky, které se k příběhům váží. Ten kdo správně odpoví, se může posunout na herním plánu. Vítězí ten, kdo je ve středu plánu jako první. Hra tak vybízí k vyprávění příběhů, zároveň pomáhá trénovat krátkodobou i dlouhodobou paměť. A z mé vlastní zkušenosti platí, že zatímco děti a mladší generace jsou úspěšnější při odpovídání na otázky, ty nejzajímavější zážitky z rodinné historie pocházejí právě od babiček a dědečků, kteří tak osvěžují paměť dlouhodobou. A já věřím, že se mi podařilo vytvořit hru, která bude bavit všechny generace, podpoří vztahy a komunikaci v rodině a bude rozvíjet malé i velké. Hru, která je milým dárkem nejen pro prarodiče, ale vlastně pro celou rodinu.."

Monika Kopřivová

Foto: redakce

Zpět 0 příspěvků
Kniha týdne podle Nezoufalek
Nesmrtelný příběh v tanečních obrazech na jevišti Stavovského divadla

Nesmrtelný příběh v tanečních obrazech na jevišti Stavovského divadla

První premiérou Baletu Národního divadla v nové sezoně je Malá mořská víla – 10. listopadu ve Stavovském divadle.

Soutěž měsíce

Klub Nezoufalek - Přihlášení pro členky

Emailová adresa:
Heslo: