Epidemie dramatické klukovské puberty

Potkala jsem po deseti letech spolužáka z vysoké. Řeč se brzy stočila k našim synům, oba jsme stihli jen jedináčka, ten můj je o pár let starší. Kamarád tedy teprve teď zažívá to, co já už mám jakž takž za sebou - z jeho bystrého veselého kluka se stal zoufalý puberťák.

Předávala jsem zkušenosti, sdělovali jsme si i příběhy jiných rodičů naší generace. Mnoho z nich je na tom podobně. Jednoho dne, zhruba tak s přechodem na střední školu, se místo bezproblémového čilého dítěte s mnoha koníčky ráno z postele vylíhl zoufalec. Žádná motivace, nechuť ke škole, k učitelům, postupně gradující k nechuti ke vzdělání obecně, rezignace na koníčky, na sport, na zábavu, na všechno kromě stejně postižených kamarádů a on-line počítačových her.

Prosby, hrozby, domluvy – všechno marné

Na posteli se povaluje výrostek, hledí do stropu a tápe. V paměti se vynořuje pojem z ruské literatury – lišnij čelověk. Proč se ale proboha dneska projevuje pocit zbytečnosti u chytrých kluků, kteří mají otevřený celý svět, tisíce možností a veškerou podporu rodičů? Každý den  jste nuceni jako rodiče se dívat na to, jak se vaše nadějná ratolest propadá hloub a hloub. Školní prospěch? O tom už se ani nedá mluvit, protože do školy většinou nechodí. Jak ho tam dostat? Ráno ho tam dokonce dovezete autem, počkáte, až vejde do dveří, jenže pak musíte do práce a on těmi dveřmi prostě vyjde ven. Domácí vězení, zákaz počítačových her, co já vím, zákaz pití coca-coly a konzumace pizzy? Mladík pokrčí rameny, vrhne na vás unylý pohled, sem tam si držkne, trest si odpyká a vše je při starém. Občas – když už to ve škole hrozí vyhazovem – zapne motory. Náhle je tady to staré chytré dospívající dítě, rozebere s vámi situaci, vy zjistíte, že ji naprosto chápe, slíbí, že ode dneška bude už všechno v pořádku – prostě mu skočíte na špek – za týden opět hledí do stropu a do školy nechodí. Vyjdete tedy vstříc jemu (na doporučení školního psychologa, případně rodinného psychiatra) a seženete jinou školu. Sám si ji vybere. Nastoupí tam, přes léto se pilně naučí na rozdílové zkoušky (prázdniny jsou v háji pro něj i pro vás) – a v říjnu jste tam, kde jste byli. Prozkoumáte, jestli nebere drogy. Nebere, je hluboce uražen, že jste ho strčili do jednoho pytle se spolužáky feťáky, které nesnáší. Znovu jste jako rodič volán(a) k zodpovědnosti třídním učitelem. Syn totiž místo práce v hodině maluje do sešitů a na papíry písemných prací podivné obrázky s temnými motivy lebek a kostlivců. Doma duní techno. Vám duní v hlavě, buší srdce, máte vysoký tlak, hysterické záchvaty, případně hlubokou depresi. Synovi je to líto, má vás přeci moc rád, nechce vám dělat potíže a nechce, abyste stonal(a). Třetí škola. Další vyhazov. Perspektiva nulová, zaměstnání bez střední školy je nesehnatelné, pokud nemáte rodinnou firmu nebo náhodou někoho, kdo podá pomocnou ruku a toho nešťastníka zaměstná s rizikem, že na něj bude muset denně dohlížet, jestli vůbec do práce dorazil.

Vydržet, vydržet, vydržet

Tuhle mantru si nejspíš jako rodič výše zmíněného chlapce opakujete několikrát denně. Snad se mu v hlavě rozsvítí. Tak to ale není. Tihle kluci nepotřebují zpravidla rozsvítit v hlavě, jsou dost inteligentní, aby si uvědomovali, že takhle nemohou žít donekonečna. Proč to dělají? Odpověď není složitá. Nevidí kolem sebe nic pozitivního. Denně jsou konfrontováni s nepořádky na nejvyšší státní úrovni. Rodiče jsou unavení, i když mají rádi svou práci a dělají ji naplno, v mnoha případech chodí domů vyčerpaní z každodenního stresu vyvolaného u nás naprosto nefungujícími vztahy zaměstnanec – zaměstnavatel. Ve škole je to podobné, málokde se zabývají jedincem, nastavená pravidla nemají žádnou logiku a systém výuky 21. století v Čechách kulhá na obě nohy. Svět je sice globální, ale také globálně špinavý, ve všech smyslech toho slova. Do tohohle rychlíku se dospívající duši prostě naskočit nechce. Je to bolestivé zjištění, ale pochopitelné. Únik do virtuální světa je jediné, co je pro tyhle kluky srozumitelné. Je z toho cesta ven? Je, ale nevede přes hlavu, ale přes srdce. Je to cesta dlouhá, mnoho puberťáků si tím velice komplikuje mládí, protože školu budou dodělávat při práci za ztížených podmínek a maturovat budou někdy kolem pětadvaceti. To je ale jejich boj, musí si ho zvládnout. Jediné, co vy jim k tomu můžete nabídnout (protože jste je nevychovali špatně, nesypte si popel na hlavu), je citové zázemí. Musíte povolit provaz – podat pomocný prst, ale ruku už ne. Teprve když se takový kluk postaví na vlastní nohy, když se musí sám uživit, pochopí, že doba, kdy mohl meditovat s pohledem do stropu nebo pohlcen světem počítačové hry, skončila. Přestaňte přemýšlet o tom, že je to vlastně kruté. Mějte otevřené srdce, snažte se naslouchat, dívat se očima svého syna. On se totiž vašima očima dívá, protože jste ho to naučili. Ty pohledy se musí sejít. Svět není vlídný. Mladý zoufalec ale musí cítit, že existuje cesta, jak v tomto světě žít. Cesta vnitřního smíru, pevného názoru a silného citu k osobám nejbližším. Nemůžeme čekat, aby uprostřed chaosu tohle vzniklo v našich synech bezbolestně. Náš model převzít nemohou – je v dnešní době nefunkční, sami se potácíme v obrovských problémech, často existenčních, vyčerpávajících, likvidujících naše zdraví i partnerské vztahy. Přesto nás jako milující rodiče potřebují, jsme jejich záchytný bod, chápající a citové zázemí. Takže – přinuťte svého syna postavit se na vlastní nohy a přitom vydržte, vydržte, vydržte.

 Máte doma zoufalce mezi patnácti a dvaceti lety, nebo to máte nedávno za sebou? Jaké jsou vaše zkušenosti, jak z toho ven? Mnoho rodičů, kteří jsou na začátku této cesty, vám bude vděčných za vaše zkušenosti a rady, takže pište. Na vaše příběhy čeká mnoho Nezoufalek a Nezoufalíků.

Gabriela Koulová

Foto: SCX.hu