Florida - ráj, nebo iluze?

… je potřeba začít tím, že rozhovor byl skutečně psaný na dálku, ale když redakce, která si ho objednala, pravila: „Vykrátíme“, což byla blbost. A reakce přišla v době, kdy Adamcovi už byli doma. Na štěstí na Nezoufalkách s délkou problém není…

Než jsem se stačila na cokoli zeptat, připravil si režisér Jiří Adamec svůj vlastní úvod, ale musím uznat, že jde o informaci zajímavou:

Florida je nejjižněji položeným státem USA. Říká se jí plným právem „Sluneční stát“, protože tam skoro nepřetržitě svítí sluníčko. Stovky kilometrů břehů s bílými karibskými plážemi omývá moře. Z jedné strany Atlantik, z druhé Mexický záliv. Je to jeden z nejlidnatějších států Severní Ameriky…a k počtu obyvatel tohoto Bohem políbeného kousku světa přispívají dnes možná i stovky Čechů, kteří se tady usídlují. O Floridě se dá také mluvit jako o kosmopolitním místě planety, protože se sem stahují ti, co na to mají, ze všech koutů severní i jižní polokoule…

Jirko, je podle tebe Florida ráj nebo jen iluze o ráji?

Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu na věc nazíráš.

Ale ten, kdo se rozhodl investovat tolik peněz do bydlení na druhém konci planety, by v tom měl mít jasno?

Já, respektive – my v tom s mojí ženou Janou jasno máme.   A chceš se něco dozvědět, nebo jen posílit falešnou představu o tom, že je to sídlo rozmařilých českých i jiných pracháčů, kteří sem jezdí utratit své nakradené miliony?    

Nahrál jsi mi na smeč. Ono je to jinak?

Řekl bych, že hodně jinak.

V tom případě tady bude pro změnu moje poznámka: Režisér Jiří Adamec žije se svoji ženou Janou a dětmi Danielem a Jasmine Annou v Miami, v největším, ale nikoliv hlavním, městě státu Florida. Přesněji – od konce minulého roku, zde mají na břehu mořského zálivu byt. Rozhodli se tady vzdělávat své děti v anglickém jazyce.

Jsem ráda za povídání na dálku o smyslu úprku z rodně země. Kdy vás dva poprvé napadlo, že by nebylo špatné, vycestovat na nějaký čas právě na Floridu?

My máme s Janou a dětmi docela dost „posolený zadek“, jak se také v Česku říká kladnému vztahu k cestování. A milujeme teplo a moře…mnohokrát jsme byli s českou Cestovní kanceláří v Egyptě, Tunisku, Řecku, Turecku, na mnoha dalších místech, i daleko vzdálenějších a exotičtějších. Máme rodinné přátele na mexickém ostrově Cozumel, kde jsme byli pětkrát. Všechno fajn, ale lenošením u moře s veškerým zaopatřením je sice příjemné a pohodlné, jen děti tam anglicky nenaučíš. Na těch cestách jsme pochopili, že s Číňanem, Thajcem, Rusem, Mexičanem atd. atd. se kromě jeho rodného jazyka domluvíš pouze anglicky, rozhodli jsme se proto takto. Všichni, zejména poslední generace mladých lidí po celém světě, se tenhle jazyk učí a mezi sebou jím mluví.

Takže - hurá do Miami? Proč právě sem? Přece míst, kde je teplo a slaná voda, anglicky mluvící obyvatelé je mnohem víc?

To jistě je!  My jsme si před 4 lety dovolili dávno vysněný luxus a při návratu z ostrova Cozumel jsme „přibrzdili“ v Miami a všichni, včetně Janiných rodičů, jsme nastoupili na obrovskou výletní loď, která 11 dní pluje z Miami až na ostrov Barbados a zpět, a zastavuje každé ráno na jiném ostrově Malých Antil. Z Miami totiž tyhle cruisy vyplouvají každý den na výlety různých délek, včetně lodní cesty do Evropy.

A když jsme vyjížděli z přístavu v centru Miami, a dívali se na tu nádheru perfektně vybudovaného a udržovaného města, řekla mi moje žena, že Miami, s  ideálním klimatem na zeměpisné úrovni jižního Egypta, nebo i Somálska, je pro ni její vysněná Amerika. Ne New York nebo Los Angeles s Hollywoodem.  Miami. Tady, kdyby nebyla tak spokojená s životem u nás doma, by mohla žít. Zasmáli jsme se, uvědomili si souvislosti ekonomické, a na tuhle „komickou“ ideu jsem zapomněl.   

Ovšem Jana, jak já ji znám, nikoliv…?

Tak nějak…

Čím tě dostala?

Shodli jsme se na tom, že je dobře, že děti chodily před základkou v Praze do anglické školky, že je ta investice smysluplná, protože jsme viděli, jak obě děti vesele konverzují se svými vrstevníky i personálem na lodi. A když jsme po návratu z výletu projeli autem ještě kus Floridy, navrhla Jana, že by možná, kdyby…kdybych kvůli práci neměl čas…zaletěla sem třeba o prázdninách, aby se děti v angličtině vylepšili. Proč ne, rozhodnutí bylo tak daleko! 

A pak jsi se za pár  měsíců dozvěděl, že letenky pro Janu, Daníka i Jasmínu už jsou koupené. Pro tebe nic. Ty v tom čase přece točíš?

Přesně!

Odletěli na Miami?

Ne. Do Fort Lauderdale. Jana tam totiž před asi dvanácti lety byla s kamarádkou na jazykovém kurzu a moc se jim tam líbilo. Tak sbalila děti, svoji maminku, a hurá za angličtinou… do Fort Lauderdale - jen pár mil od Miami… A protože se domů vrátily děti, které najednou opravdu mluvily anglicky, bylo jasné, že tahle rodičovská snaha nemůže končit jedinou návštěvou…     

A bylo to jasné.

No…úplně jasné to hned nebylo. Museli jsme překonat spoustu nástrah, na radu kamarádů z Česka Jana přes internet zajistila pro děti školku a školu, bydlení v centru města na Brickelu a na konci Vánoc předminulého roku jsme se poprvé ocitli v Miami.

Ve čtyřicetipodlažním mrakodrapu, s bazény pod okny, výhledem na Atlantik. Mně se protáčely panenky, jak to nebylo levné, ale děti chodily od Nového roku do zdejší americké školy a byly nadšené. Anglicky mluvily od rána do večera, doma jsme s nimi dělali úkoly do americké školy, s Daníkem i povinnosti jako jeho učitelé do české školy. Podmínkou jeho dvouměsíčního uvolnění z pražské základky byl náš slib, že nebude po návratu poznat jeho absence. Splnit to byla makačka, ale radost z pokroků obou v mluvené angličtině všechno vyvážila. 

Ale pořád nevím, jak se stalo, že jste se tam vlastně usadili?    

Úplně náhodnou. Nechali jsme se nalákat, abychom se zcela nezávazně s kamarádem, který se tady (v Miami) zabývá realitami, jen tak podívali, jaké se tady prodávají byty a domy. V jaké ceně, kvalitě, v jakých místech… a protože děti byly přes den ve škole, nabídky jsme využili a byty prohlídli. Do jednoho jsme se okamžitě zamilovali. Byl v pohádkovém prostředí na Williams Islandu, na rozhraní Miami a Aventuy, kde bydlela i Whitney Houston… a začal kolotoč.

Ty jsi měl doma pod polštářem tolik peněz?

Ani omylem!…vždyť říkám, začal kolotoč. Včetně zajištění úvěru. V něm jsem zapomněl registrovat, jak strašně drahý je nejen byt, ale hlavně měsíční poplatky za všechno možné, včetně daní z majetku, které se v USA platí každý rok. Když jsme to pak začali počítat, po půlroce se nám ten byt zase až tak nelíbil.

Takže někdy před rokem jste byt koupili byt a začali ho užívat?

Nikoliv. Nejprve jsme ho museli upravit a zařídit. Co tam zůstalo po původních majitelích, bylo 25 let staré. A nábytek žádný! Ale po třech měsících byl byt jako ze škatulky.Těšili jsme se na léto, kdy se sem i s babičkou a dědou.

Takže přeci jen vidina: Florida je ráj!

Možná…jen to není tak úplně pravda. Mezi zimou a létem jsme museli do Miami ještě jednou, když se byt přestavoval, a byly s tím potíže. Na letišti po přistání jsme zažili nepříjemné setkání s realitou. Po třech hodinách v čekárně letištního imigračního úřadu jsme se dozvěděli, že máme štěstí. Být s námi i naše děti, poslal by nás úředník i s nimi zpátky do České republiky.

Prosím?

Všechno se vysvětlilo, ale příjemné to nebylo. My jsme totiž svým prvním zdejším pobytem s dětmi a jejich docházkou do americké státní základní školy porušili zákony Spojených států. Do americké státní i základní školy smějí chodit jen děti amerických občanů nebo majitelé zelené karty, opravňující jejich držitele k užívání všech možností, včetně práce, které americký stát nabízí. My jsme nebyli ani občané USA, ani nemáme zelenou kartu. Byli jsme jen turisti. 

Tak jak je možné, že vaše děti ve škole přijali?

To pro nás byla taky záhada. Dali jsme škole veškeré požadované dokumenty, věděli, že děti sem budou chodit jen dva a půl měsíce. Všechno bez problémů. Byli jsme doma mylně informováni. Řekli nám, že pokud v USA přispíváš do daňového systému, třeba tím, že máš pronajatý byt, ten regulérně platíš a jeho majitel z tvé platby platí daně, což tak bylo, máme na školu nárok. Byl to ale omyl…dnes už víme, že pro cizince je k dispozici pouze soukromá škola.

Soukromá škola všude na světě leze dost do peněz, ne?

Levné to není, ale ani snadné. Ona ta škola totiž musí mít speciální vládní certifikaci, který ji opravňuje k tomu, že smí přijmout, byť i na omezenou dobu, dítě cizince. A to osvědčení zdaleka nemá každá soukromá škola. Někdy se stane, že i když kolem vašeho bydliště je základních škol jak smetí, přijmout vás smí škola, vzdálená hodinu autem. A k tomu musíte získat pro děti i americké studentské vízum. Na víc se úplně za všechno platí, a ne málo, nezdůrazňuji.

Znamená to, že když jste v létě minulého roku přiletěli, byly potíže?    

Jen malé, po dvou hodinách čekání na letišti ve stejné místnosti jako poprvé, tentokrát ovšem i s dětmi. Po dvanáctihodinovém letu, jsme se opět dozvěděli, že nesmíme do státní školy. Řekli jsme, že to víme, protože nám to už jiný pán v uniformě vysvětlil minule…a směli jsme do USA.

Samozřejmě zafungoval i fakt, že v tu dobu byl v Miami konec školního roku. Děti se tentokrát nechystaly do školy, ale na jakýsi zdejší „pionýrský tábor“, tady tomu říkají camp. Vybrali jsme jeden za přijatelnou cenu. Shodou okolností byl s tématem blízkým naším profesím. Herecký camp – ne, že bychom chtěli mít z dětí herce, vychované k herectví v USA, ale kde jinde se používá více jazyk než při téhle práci? Nemýlili jsme se.

Oni tam hráli v angličtině divadlo?

Jo. A na konci bylo veřejné představení se vstupenkami za dolary, v divadle pro cca 500 diváků. Daník hrál hlavní klukovskou roli, Jasmínka roli menší mezi stejně starými děvčátky. Pravdou je, že jsme se potom setkali s nedůvěřivými dotazy několika diváků, kteří se dozvěděli, že Daník je z České republiky a angličtinu že se teprve učí.

Museli jste být hrozně pyšní?

Jo, a vlastně jsme si i řekli, že ty peníze, které nás to stojí, jsou investované správně.    

Kdo z vaší rodiny z takového úspěchu měl největší radost?

Myslím, že já. Ona se totiž ta Daníkova role jmenovala „Mistr Spielberger“. Byl to místním městečkem projíždějící „slavný americký hollywoodský režisér“, jak se v pointě hry zjistilo…příbuznost jména postavy se jménem mého amerického režisérského idolu – Stevena Spielberga je víc než průkazná. Tak je jasné, jak jsem celou tu legraci v nadsázce cítil, že?

Rozhodli jste se tedy v Miami pro bydlení, které nebude jen na pár dnů, ale bude vaším druhým „doma“? Rozumím tomu správně?

Původně jsme to tak chtěli. Věděli jsme ale, že náklady spojené s vlastnictvím takového bydlení nemůžeme táhnout z našich českých příjmů, i když v ČR asi patříme do kategorie občanů s příjmy dost nadprůměrnými, takže jsme museli byt pronajímat. Ale bylo to v rozporu s naší touhou byt používat pro nás. Prostě jsme to špatně spočítali, jenže pronajímat tady byt není snadné. Chce to další náklady, počítat s velkou nabídkou na trhu, takže z toho sešlo, zůstalo to na nás.Už víme, že se k celé té radosti v Miami musíme postavit konstruktivněji.

Trvalo dlouho najít přátele mezi místními?

No…to tady není snadné, našimi zdejšími přáteli jsou de facto rodiče kamarádů našich dětí. Ale děti se seznamují rychle a snadno. Dnes při jejich vzájemných konverzacích už těžko poznáš, které dítě je čistokrevný Američan, kdo přijel z Čech. K americkým kamarádům tady máme jednoho českého textaře, který tady žije dlouho a baví se realitami, a pak se taky rádi stýkáme s některými českými spoluobčany, kteří jako my tady zapustili kořeny nebo alespoň kořínky.

Daník s Jasmínkou si zvykli na nové přátele?

Ano, a na štěstí už zcela odpadla jazyková bariéra. Daník dokonce říká, že mluví raději anglicky než česky. Chápu, protože s ním denně makáme na češtině, kde právě probíráme shodu podmětu s přísudkem, což mu nevoní. To v angličtině nemusí. Kamarádi dětí u nás často i spí, a to pak nepadne jediné české slovo. Bývají tu čtyři i pět, mluví anglicky. Komicky působí, když přijde Daník za mámou a požádá ji o cokoliv pro jejich návštěvu – anglicky.

Mají tam děti nějaké své aktivity? V Praze měly spoustu různých kroužků…

Trošku tady hrajeme tenis, kurty máme zdarma hned vedle domu a Jana s nimi chodí občas večer běhat, hodně plaveme, většinou v bazénu a občas i v moři.

Je rozdíl v mentalitě dětí tam a tady?

Nezdá se mi. Možná proto, že Daník i Jasmínka jsou sebevědomé děti, které netrpí žádným mindrákem z autorit nebo z neznáma, jako ty americké. Možná je to jen optický klam, protože tady jsou děti velmi rozdílné. Podle svého původu, podle sociálního zařazení. Ale takové rozdíly jsou u dětí i v České republice.

Jana dětem určitě dokáže v angličtině vyprávět pohádky i vtipy. Ale co ty?

Další otázku, prosím…stydím se… Dříve to bylo fakt nemožné, makal jsem celý rok dvanáct hodin denně, už jsem nestíhal. A teď, když bych mohl, už nějak nemám mentální sílu. A k tomu za mě všechno udělá žena a děti.

Co tam děláte celé dny?

Staráme se o děti, o bydlení, Jana se ráda courá po obchodech, koupeme se, sluníme, jakoby i „dovolenou“. Stručně řečeno, pořádného skoro nic.

Už jsi tam měl šanci předvést, svou profesi? Vědí ti, kdo jsi?

Kdysi jeden český producent, který k nám do ČR dovážel z USA tv pořady, filmy a další produkty umělecké tvorby, řekl, že když přijedeš do USA a chceš od nich něco koupit, že pro tebe přijedou patnáctimetrovou limuzínou až ke dveřím letadla. A když jim chceš něco prodat, že tě čtrnáct dní nepřijme ve firmě ani vrátný… kdepak, tady mají všeho svého dost a dost. Že jsem v Česku docela známý režisér vědí, utajit se to nedá, oni se ptají, čím se živíme.

Přemýšlíš někdy nad tím, kam až jsi došel, jak žít a umět si užít všeho, cos v životě dokázal? Dokázal pro to, aby celá rodina byla spokojená a šťastná?

Takhle nepřemýšlím…jsem ale rád, že nám je dobře. Jsem rád, že například pobyt tady v Miami není snobárna, jak je nám občas předhazováno, ale reálný vklad do budoucnosti dětí. Dal jsem podobný vklad do života i mým dětem z prvního manželství, dělám totéž podruhé. Jen o trošku dřív, protože můj čas nemilosrdně běží.

Byli tam všichni šťastni a spokojeni, ale těšili se domů, protože v Praze mají krásné DOMA! To byl začátek března, kdy Jirka odpovídal…

Díky!

Miroslava Besserová

Zpět 0 příspěvků