Jak jsem pekla kachnu

O tom, že jsem kdovíjaká kuchařka, si už dávno nedělám iluze. S přibývajícím věkem se ze mě stal opravdový realista. Mrzí mě, že s vařečkou v ruce neoplývám přílišnou kulinářskou fantazií, ale řekněme, že jsem k tomu do svých čtyřiceti let nebyla vedena, ať už z jakýchkoli důvodů.

A moje teoretická domněnka se mi, poté, co jsem opustila rodičovské hnízdo, potvrzuje i v praxi. Která ženská slyší ráda to, že její omáčky jsou univerzální, že chlap občas potřebuje pořádně vostrý maso a že ta čína musí mít šťávu na polití rýže. A že když jí jídlo tři dny, tak už ho má tak nějak plný zuby… No, upřímně, holky, žádná z nás. Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem, nejednou jsem slyšela od chlapů, že nebýt toho, že ta jeho iksypsilon umí tak dobře vařit, už by s ní dávno nebyl a koneckonců nejlepší šéfkuchaři jsou chlapi. A to uznávám bez uzardění a za tím si stojím.

No, asi takhle: po mých univerzálních omáčkách, které moji chlapi (myslím tím syna a partnera) bez remcání konzumují, i když občas se ty jejich pohledy nedají přehlédnout, jsem se rozhodla, že k nedělnímu obědu upeču kachnu. Vlastnímu činu předcházela téměř hodinová konzultace s kolegyní, zdatnou kuchařkou s mnoholetou praxí. Její věta: „Posolíš to, pokmínuješ, podliješ a šoupneš to do trouby a pak to jenom pečeš, neboj se, na kachně nic nepokazíš,“ mě v podstatě uklidnila. Má doma tři mužský a ví o tom svoje. Možná, kdybych neudělala tu chybu, že jsem během dvacetiminutového stavu bezprizornosti, kdy se mi vařily knedlíky, sedla k počítači a zeptala se přítele Googla na pár praktických rad, bylo by to určitě probíhalo tak, jak mělo. Jenže já jsem vždycky chytrá až potom. Jeden odkaz mi říkal, že kachnu pečeme tak hodinku dvacet, což mi na tak velkýho ptáka připadalo moc málo. Pak jsem našla další a tam nějaká zdatná kuchařinka mluvila o pěti hodinách. A to mi připadalo zase až moc dlouho. Je pravda, že kolegyně o době nemluvila, ale snad poznám, až to bude ne? Mamce se to vždycky tak krásně rozpadá… Takže jsem si to tak nějak zprůměrovala a cosi mi řeklo, že tři hodinky budou tak akorát. Nebude to sice v pravé poledne, ale my ty časy moc nedodržujeme. Dala jsem na radu tehdejšího přítele a nacpala dovnitř ještě celé jablko a dvě cibule, ovšem na ten špek, na který kladl obzvláštní důraz, se mi podařilo zapomenout. Tak jsem ho tam šoupla dodatečně poté, co jsem se velkomyslně přiznala k tomu, že jsem ho úplně pustila z hlavy. Slavnostně jsem kluky nahnala ke stolu před jednou a rozechvěle začala nandávat knedlíčky a špenát. Vonělo to široko daleko a synek si mnul ruce, že už bude oběd, protože trpěl jako zvíře, tak strašný měl hlad. Porvala jsem se s drůbeží i bez nůžek, na čele mi vyrazily krůpěje potu a s třesoucíma se rukama jsem jim to naservírovala. Ještě než jsem stačila dosednout ke stolu a popřát dobrou chuť, tak to přišlo.

 „Zlato, tu kachnu budeme muset dopéct,“ sladce se na mě usmála polovička, ovšem já jsem sladký úsměv neopětovala.

 „Jak jako dopéct?“

 „Je prostě tuhá.“

 „Jak jako tuhá? Vždyť jsem jí pekla přes tři hodiny,“ chtělo se mi brečet. Taková ostuda.    „Když jsem jí porcovala, zdála se mi měkká.“

 „No tak není, šoupni to tam ještě.“ Kdybyste věděli, jak já jsem se styděla…. Takže šla zpátky do pekáče a můj hladový syn málem dostal infarkt.

 „Mami, ale já mám fakt hlad.“

 „Tak to vydrž,“ snažila jsem se ho laskavě ukonejšit i přes vztek, který mnou cloumal. Copak jsem takový pako, že nedokážu upéct kachnu? Hodila jsem to do trouby a nalila si skleničku červenýho. V poledne. „Sakra!“ vyšlo ze mě.

 „No tak si z toho nic nedělej,“ konejšil mě spolubydlící. „Prostě byla asi stará, to se stane, potřebuje dýl.“ Ať se snažil uklidnit mě sebevíc, myslela jsem, že se studem propadnu. To jsem se zase vytáhla.

 „Jsem si vzala asi velký sousto s tou kachnou,“ řekla jsem smutně. Zazvonil telefon. Odcházela jsem se svěšenou hlavou a jako ve snu. Rázem jsem ale procitla, když jsem uslyšela, jak on říká:

 „Jo a nechceš přijet na oběd? Máme výtečnou kachnu…“ Otočila jsem se a koukala na něj jak na zjevení.

 „Tys někoho pozval na oběd?“

 „Nojo, volal Vojta, tak jsem ho pozval na kachnu. Máme toho dost ne?“

 „Jojo, to máme, jasně, v pohodě, ať klidně přijde…na tu výtečnou kachnu,“ sykla jsem. Na okamžik mě napadlo, že představa, že bychom jedli kachnu ještě zítra a pozítří, vedla mužskou část našeho páru k tomu, aby učinil dobrý skutek. Ale proč ne, nakonec, kdy byl u nás kamarád na obědě?

Vojta přijel asi za půl hodiny a to byla akorát doba, kterou jsem vyměřila na druhou šanci. Vytáhla jsem pekáč zrovna, když říkali, že jsou dvě. Takhle pozdě obědvat v neděli, taková ostuda….

Konec už je celkem fádní – ptáka jsme snědli, i když by klidně ještě chvilku snesl. Kluci se tvářili, že si pochutnali a já se trochu zklidnila. Pěkné poděkování za dobré jídlo mě samozřejmě potěšilo, ale to už jsem byla dávno rozhodnutá, že příště to udělám úplně jinak. Ráda si nechám poradit, třeba i od chlapa, nesnesla bych pomyšlení, aby si zašel radši do hospody, kde to bude mít říz a barvu a zapotí se po prvním soustu. Všechno je jednou poprvé, říkám si, ale stejně mě to žere, že se do kuchyně asi moc dobře nehodím.

P.S. Ale na druhou stranu, občas dostanu i pochvalu. Ondra mi říká často, že jsem dobrá kuchařka, tuhle mi řekl, že to jídlo je strašně výborný, ale to mě neukolíbá, chci být prostě lepší a lepší, a jednou se těmhle mým historkám zasměju i já… 

Qenda 

Foto: wikipedia