Jak mi jedna maminka udělala hezčí den

Jezdí tím samým autobusem jako já. Menší paní s malým chlapcem. Je na nich vidět, že jsou šťastní, i když podle oblečení nemají na rozhazování. Ten, kdo nemá nadbytek, se umí radovat z obyčejných věcí. To si myslím. Napadlo mě, že možná nemají auto a to může být v dnešní uspěchané a moderní době společenský handicap. Jak pro ni, tak i pro synka, který ve škole jistě musí čelit nejrůznějším poznámkám.

„Děkuji,“ řekla slečně, která ji pouštěla, když vystupovala ze dveří. Tak mile se přitom usmála. Baví mě je pozorovat. Jejich vzájemné pohledy, zdají se mi šťastní a upřímní. Její projevy mateřské lásky kdekoli a kdykoli chlapec bez ostychu přijímá. Je na něm vidět, že mu dělají dobře. Myslím, že mu lichotí, když ho máma obejme v autobuse před zraky lidí, když ho pohladí a dá mu pusu. Přitulí se k ní a přivře oči. To se často nevidí. Bohužel.

 Nedávno byla určitě u kadeřnice. Vplula do našeho ranního autobusu stejná, a přece jiná. Tolik pozitivního, co měla v očích, jsem už dlouho neviděla.

Minulou sobotu byla stejně jako já na maškarním dospěláckém bále. Nejdřív jsem ji v masce klauna vůbec nepoznala. Její oči ji ale prozradily. A pak jsem z ní nemohla odtrhnout oči. Trochu neslušně jsem se na ni civěla a žasla nad jejím šarmem a noblesou.

Včera jela zase. Sedla si na sedadlo proti mně a čas od času se usmála. Vrátila jsem jí ten úsměv. Když jsme vystupovaly, pokývla hlavou na pozdrav. Milé gesto. Milá paní. Mezi těmi zamračenými lidmi se rozsvítilo světlo. Šla jsem si svou cestou a nemohla nemyslet na ty oči, které se tak upřímně dívaly. Až ji příště potkám, určitě jí řeknu, že mi udělala lepší celý den.

Nezoufalka Qenda

Foto: redakce