jak se vede komunikace

Myslím si, že mám tolik, abych mohla poradit, mít vlastní názor. Mám tolik, že se snad už nemusím ptát, co mohu a co nesmím komu říkat, na co a na koho dávat pozor. Nejen, že mám dost na to, abych si mohla vybrat, s kým chci a s kým nechci hovořit, ale vedle studií i letitou praxi v oboru, jakési, drze řečeno – nezanedbatelné výsledky. Nebo si současné hodnoty tupě pletu?

Narazila jsem na pokus o dialog s člověkem o dvě generace mladším, ale ředitelem. Bohužel to, že jde o ředitele, mi po výměně několika mailů uniklo a reagovala jsem na jeho ptákoviny, jak jsem zvyklá při osobním kontaktu. S humorem, nadsázkou, upozorněním na omyly, kterých se dopouští. Já blázen jsem dokonce měla snahu poradit, jak se psaným trapasům, které nejdou vzít zpět, vyhnout! Reakcí na má písmenka, byl výplod slovního kaskadéra. Musím uznat, že klást bezvýznamná, nic neříkající slova vedle sebe uměl, jenže jsem je nechápala. Výsledek? Byla jsem docela tvrdě poučena, jak se vede komunikace, protože on to ví, když ji vystudoval. Vysvětlil mi, jak nic ze současného uvažování vedoucích pracovníků nechápu. Prý se jen trapně v jednom kuse dožaduji výsledku práce a nezajímá mě firemní strategie, jejich priorita.

Podle mne jsou takové kecy blbost. Zastávám názor, že nejdřív přece něco vím, umím, udělám, abych podle toho mohla nastavit pravidla strategie. Nebo i tahle logika je dnes už omyl?

 Miroslava Besserová