Kdy zas uděláš langoše?

K večeři budou langoše,“ oznámila jsem důležitě jednou v sobotu. „Jo, mňam…, mami, pomůžu ti,“ zvolal zvesela synek a hnal se ke kuchyňské lince. Vidina velkých křupavých placek se silnou vrstvou sýra, pod kterou se skrývá až nezdravé množství česneku, mě pronásledovala již několik dní.

A navíc, když mám ten zázračný sáček, který mi slibuje, že nemusím těsto dávat vůbec kynout, ale kyne samo při pečení, půjde to skoro samo. Nesnáším čekání na okamžik, kdy těsto leze z mísy poté, co jej pětačtyřicet minut přemlouvám ať už to je.

Nasypali jsme s Ondrou do mísy všechno přesně podle návodu na sáčku a míchali a míchali…

„Je to pořád nějaký řídký,“ zkonstatovala jsem a přidala mouku. Po dalších dvou lžících se hmota konečně tvářila použitelně, nic tedy nebránilo tomu, aby dozlatova vypečená a křupavá pochoutka mohla přijít na stůl. Jako na zavolanou přijeli na návštěvu naši přátelé Simča s Pavlem. „To je príma, že jste přijeli,“ ševelila jsem, když jsem jim vařila kávu. Přitom si byla až neskromně jistá, jak je svým kuchařským uměním omráčím. „Dáte si s námi,“ oznámila jsem jim prostě. Nemohli než souhlasit.

Z vyváleného těsta jsem vykrojila skleničkou kolečko a podle svého zvyku vytahovala okraje do správné velikosti. „To jsem teda zvědavá, jak tohle vykyne,“ říkala jsem si s oprávněnou obavou. Nejenže se to ve friťáku jako langoš vůbec netvářilo, ale po pár minutách jsme zjistili, že to ani chutí kýženou pochoutku nepřipomínalo.

„Je to nějaký nasládlý, ne?“ zhodnotila první sousto mamka.

„Spíš to chutná jako linecký těsto, ne?“ řekla jsem zklamaně já. To jsem se teda vytáhla. Ale co, třeba s tím sýrem se to ztratí, uklidňovala jsem se…. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že nic není ztraceno, ale uvnitř jsem úpěla, protože langoše já umím přepychové.

„Hele, jedu pro droždí do krámu a uděláš je jako vždycky, jo?“ zachraňoval moje podryté sebevědomí taťka.

„No a co s tímhle?“ ukázala jsem na dvacet stejných koleček z těsta.

„Hoď to na plech,“ napadlo kohosi. „Třeba to bude dobrý.“ Dala jsem je tedy na plech, potřela vejcem a posypala kmínem a strčila do trouby. Z koleček vznikly po chvíli bochánky téměř dvojnásobné velikosti. „No vidíš, funguje to,“ radovali se ostatní pohledem na krásně vypečené… „Houstičky, to jsou houstičky,“ ozvalo se od stolu, kde panovala velmi dobrá nálada. „A jsou i docela dobrý,“ zhodnotili první várku. No tak sláva. Pro případ, že by se nedaly jíst, jsem měla vymyšlené náhradní řešení – hodíme je kachnám do potoka.

„A teď se pusť do těch Langrů, jo?“ hodil po mě taťka kostičku droždí. Vytáhla jsem svou chytrou knížku a zadělala kvásek, misku postavila na teplé topení a dala se do čekání. Ostatní na mě užasle hleděli.

„To na to jako teď budeš čekat, jo?“ přišla otázka zprava.

„No jasně, počkám na kvásek, pak zadělám…“

„Vykašli se na to,“ přišla rada zleva. „Normálně to zamíchej všechno dohromady a prdni to na topení, vono ti to vykyne taky.“ Maminka je sice velmi zkušená kuchařka, ale nechtělo se mi obcházet moje osvědčené postupy. Nechala jsem se však přesvědčit a v rámci úspory času všechno zamíchala a podle dobře míněné rady to prdla na topení. Když jsem po chvíli přišla, mísa byla pryč.

„Kde to je?“ opatrně jsem se zeptala.

„Támhle,“ ukázala mamka na právě vypnutou troubu. No nazdar, proběhlo mi hlavou, ale radši jsem to spolkla. Když jsem mísu půl hodině vytáhla, obsah se tvářil uspokojivě. No tak uvidíme. A viděli jsme v zápětí, když jsem vrchní část těsta dostala z mísy na pomoučený vál a zbytek se ne a ne odlepit.

„Pomouči si to pořádně,“ radili mi.

„Vim, ne?“ neskrývala jsem podrážděnost v hlase a začínala být nevrlá. Přidala jsem hladkou a zabořila ruce do mísy. Rázem jsem byla v pasti. Teplé řídké těsto mi obalilo všechny prsty a já byla jak moucha na mucholapce. Obecenstvo u stolu se začalo decentně pochechtávat.

„Víc tý mouky si tam dej,“ poradila další chytrá hlava.

„No jo, furt,“ začala jsem zuřit. Že já si nechala radit. Příště to udělám, jak jsem zvyklá. Teď se z toho musím nějak elegantně dostat. Na čele jsem měla krůpěje potu a cítila jejich pohledy. Pokusila jsem se o úsměv a tvářila se, že tato vtipná situace vznikla vlastně schválně pro jejich pobavení. Koketně jsem zvedla levé obočí a snažila se vyprostit ze zajetí aspoň jeden prst. Nešlo to. Těsto se neuvěřitelně táhlo, a když se náhodou někde odlepilo, tak jen proto, aby se o kus dál chytlo dvojnásobnou silou. Ze mě lilo a od stolu se ozývaly salvy smíchu a hýkání, někteří se dokonce smáli tak, že jim tekly slzy. To mi přišlo vůči mojí osobě nedůstojné, ale boj jsem nevzdávala. Dělala jsem, že se mě to netýká, ale uvnitř jsem cítila přetlak, jen bouchnout. Celou situaci zachránil taťka, který mě se slovy „Jdi od toho, já ti ukážu, jak se na to musí,“ vyhnal od válu. Jeho výraz sliboval, že teď něco uvidíme. A opravdu jsme viděli. Padlo na to kilo hladké, aby se s tou hmotou dalo aspoň trochu pracovat. A z toho kila byla dobrá třetina všude kolem, a když říkám všude, tak myslím všude. „Tak se koukej,“ řekl vítězoslavně tatík a ukázal na hromádku, která ležela samostatně na válu a ani se nehnula. „Vidíš. A neteče to. A…“ píchnul do toho prstem „…nelepí se to.“

„Tak takhle bych to uměla taky,“ odfrkla jsem.

„A proč jsi to takhle neudělala?“ zeptal se pobaveně. Někteří ze zúčastněných leželi smíchy na stole.

„Protože se mi to chtělo udělat normálně,“ cítila jsem slzu v koutku levého oka. „Hlavně že jste se dobře pobavili, že?“ teď už jsem neskrývala rozladěnost. „Tak konec představení, jde se večeřet…“

Další události už tolik vtipné nebyly. Ti u stolu sice začali jednohlasně skandovat „Langoše, langoše…“, ale to už mě nemohlo rozházet. Věci vzaly rychlý spád. Z toho, co vzniklo, se kupodivu daly docela pohodlně udělat bochánky, z nich placičky a vzniklé langoše chutnaly tak, jak měly. Padaly do nich neuvěřitelnou rychlostí. Nakonec to dobře dopadlo, dílo se podařilo, a když ti u stolu funěli z přejedení, já tu spoušť, která vznikla během příprav, hravě během půl hodinky uklidila, a přitom jsem si dala slavnostní slib, že od teď už vždycky se budu držet mého naučeného postupu. A tečka.

Jediné, co už mi téměř po roce nepřipadá vůbec vtipné, je věta, kterou si naši přátelé neodpustí hned mezi vrátky, když přijedou na kafíčko: „ Budeš zase dneska dělat langoše?“

Nezoufalka Qenda

Foto: wikipedia