Kdybych neměla práci, nežila bych

Jen málokdo by asi herečce Lubě Skořepové hádal bezmála 80 let! Zatímco mnozí začínáme už po padesátce (a nezřídka i dříve) fňukat, jak je toho na nás moc, tu a tam nás něco bolí, vitální herečka nad takovými „malichernostmi“ jen mávne rukou.

 „Copak nám někdo sliboval, že prožijeme život jako v peřince?“, směje se a dodává: „Člověk musí žít v pokoře a lásce.  Nejen ve dnech radosti, ale i v těch těžkých chvílích našeho života. Vždyť si většinou za všechny ty bolístky a trápení můžeme sami!“

Luba Skořepová ví o trápení své, přesto si života užívá plnými doušky. Pečuje o svůj byt, zahradu a stromy v Chuchli, i chalupu se zahradou u Malé Skály. Že je toho na téměř osmdesátiletou ženu moc? Ale kdepak! Pokud zrovna herečka nehraje v divadle, určitě něco točí pro televizi. „Kdybych neměla práci, nežila bych,“tvrdí Luba Skořepová a v očích jí zvláštně zajiskří. „Kdoví, třeba se mi splní sen mnoha starých herců – umřít přímo na pódiu!“

 Trafikantka, alkoholička i královna

Paní Skořepová opravdu pracovně nezahálí. Nedávno jsme ji viděli v televizním seriálu Cukrárna jako moudrou, ale prostořekou trafikantku, stejně jako v předchozím Náměstíčku. Ze všeho nejvíc ale tato herecká legenda miluje prkna, která znamenají svě, a zůstává jim stále věrná.  Na jevišti Městských divadlech pražských ji můžete vidět v hlavní roli hry slavné rumunské dramatičky Ann-Maria Bambergerové Portrét Donny T. Ta Donna je slavná starší herečka, která se ve svém bytě učí novou roli. Má za sebou sice úspěšnou kariéru, ale po většinu času jí dělá společnost pouze sklenička whisky. Nechtěnou samotu přeruší nezvaný host, malíř Marius. Přišel za Donnou T., aby na objednávku třetí osoby namaloval její portrét. Během několika sezení se mezi herečkou a mladším malířem zrodí zvláštní vztah plný střetů, humoru, ale i poetických momentů. Navzájem si vyprávějí epizody ze svých životů, které se v jednom okamžiku protnou.  V Divadle v Řeznické hraje pak paní Luba v inscenaci Pomluva, která uvádí na pravou míru některá téměř tři století stará fakta o životě královny Marie Antoinetty.

O herecké roztržitosti

O tom, že paní Luba je výbornou vypravěčkou se vzácným smyslem pro humor, a nedělá ze sebe povýšenou hvězdu, se můžete přesvědčit ukázkou z její knihy Tajnosti herecké:

„ Ten den se ve Stavovském dával Pirandello. Rozkošný kus, já se tam pyšnila nevelkou ale pikantní figurkou paní Nenniové. Vždycky jsem si přitom užívala. Role byla pro mě snadná, byla jsem v ní mile směšná, na tu jsem se opravdu nikdy nepřipravovala. Venku tenkrát byla horká neděle, řekla jsem si, že odpoledne využiju k opékání mého ještě ne dost snědého těla. Vzala jsem deku, opalovací krém a bezstarostně jsem si lebedila v blízkém parku Grébovka. Tam se smí na trávu i v plavkách. Pozorovala jsem lenivě hodinky, a když mi přišlo, že kůže "zabrala", pomyslela jsem si, že bych toho měla nechat, abych na Pirandella nebyla moc hnědá. Pomalounku, lenivě jsem vstala, oblékla tričko a šortky a kráčela jsem zase pomalu k blízkému domovu. Otevřu dveře, zrak mi padne, nevím proč, na telefonní aparát, kde blikalo světýlko. Pomyslela jsem si, kdo mě to zas v neděli otravuje? Tam se ozvalo: "Lubo, Lubo, kde jsi, za chvíli jdeš na jeviště." Víc nic. Tato situace patří k těm, co mají na svědomí infarkt. Propadla jsem chaosu. Dělala jsem směšné pohyby a moje orgány si ne a ne poradit. Za chvilku světýlko zase blikalo. Hlas v telefonu svůj tragický tón zvýšil: "Lubo, jestli tu nebudeš do pěti minut, sehraje tvou roli inspicientka, už se oblékla do tvého kostýmu a vší silou se dere na jeviště." Moje zmatená mysl se kupodivu uklidnila. Vylítla jsem ven v tričku a šortkách, v rukou nic, jen klíč, a strašlivým tempem jsem se blížila k Ječné ulici. Nevím, proč tam. Všechny ostatní nápady byly stejně nesmyslné. Praha v neděli zela prázdnotou, na ulici ani človíčka, natož auto nebo taxíky. Doběhla jsem na Karlák, tam jelo jediné nákladní auto, navíc venkovské, zmateně hledalo správný směr. Já na ně zařvala, oni se lekli, já vlítla na  sedačku u šoféra, vedle seděl ještě jeden a tím leknutím se nezmohli na slovo. Zavelela jsem kategoricky jeďte do Staváku, hlava nehlava, zákaz nezákaz, já vás povedu, nic se nebojte, pokuty platím. V ruce jsem měla jen klíč od domu. Oni houby věděli, kde nějaký Stavák je, a řítili se Spálenkou, kolem Máje a Skořepkou k tomu divadlu. Na Ovocném trhu zastavili před veřejnými záchodky, to tam ještě zákazy pro auta nebyly, jakási neviditelná síla mě vytáhla z toho vozu, a nesla závratným tempem k jevišti, nadlidskou silou vytáhla inspicientku, co konečně mohla ukázat, co v ní je, v portálu z ní trhali šaty, ona bojovala jako lev, nechtěla se vzdát, nakonec jakýmsi zázrakem na mě ten divadelní oděv navlékli. A Donutil to všechno zmerčil a já odpověděla na jeho repliku včas. Po obraze jsem dodatečně omdlela..“

Text Eva H.

Foto: archiv