Moje Kumiko už nesmí být smutná

On je Čech, ona Japonka. Když se vzali, zkusili žít a pracovat rok v Praze. Nakonec to vzdali kvůli byrokratickým průtahům. Teď jsou pro změnu rok v Naganu. Tam si je našlo ničivé zemětřesení. Od narušené jaderné elektrárny je dělí zhruba 250 kilometrů.

 Touha cestovat přivedla Michala Houžvu (27) z Jeseníků k rozhodnutí vydat se k protinožcům. Práce v třešňovém sadu v Roxburghu na jižním ostrově Nového Zélandu mu ale nevynesla jen výdělek z česání ovoce.  „Byli jsme mezinárodní směsice a jednou mezi nás přišla japonská dívka. Přišla sama, malá, křehká a hodně smutná. Dali jsme se do řeči a tak jsem se dozvěděl, že se nepohodla s kamarádkou, nevěděla, jak dál. Kumiko (29) se mi nakonec podařilo alespoň trochu rozveselit, její úsměv byl okouzlující,“ vzpomíná na nesmělé začátky Michal. Přeskočila ona pověstná jiskra a nakonec s exotickou kráskou střídavě pracovali a cestovali celý následující půlrok. „Mě Nový Zéland vždycky zajímal, navíc se tam usadila moje nevlastní sestra a tak jsem se daleko od domova necítil opuštěný. Spoustu míst jsem znal z fotografií, pak jsem měl možnost je spolu s Kumiko vidět na vlastní oči.“

Zklamání z Prahy

Když se mladá dvojice musela rozdělit, slíbili si, že to nebude nadlouho. Zůstaly jim ještě nějaké vydělané peníze a tak se rozhodli, že si cestování po měsíci zopakují. „Při pobytu v Thajsku a Kambodži jsme zjistili, jak dobře se spolu cítíme, jak se doplňujeme, a tak jsme se rozhodli vzít. Svatba byla u nás v Jeseníku v září 2008. Kumiko se u nás líbilo a tak Michala její přání žít v ČR, příliš nepřekvapilo. Netušili však, že je čekají krušné chvíle. To když se vydali do Prahy, kde se chtěli usadit. Bydlení sehnali poměrně snadno. Horší to bylo, když pro novomanželku začalo běhání kolem všech potřebných papírů a povolení na cizinecké policii. „Všechno se kolem těch nutných dokumentů pro pracovní povolení strašně táhlo a oddalovalo, Kumiko byla proto skoro celý rok doma v pražském pronajatém bytě a opět byla smutná z toho, že je téměř pořád sama.“ Michal si totiž našel práci jako portýr v hotelu, což bylo dost náročné na čas. „Pak nám zákonitě náš vztah nefungoval tak, jak jsme si oba ve snech představovali,“ vysvětluje Michal hlavní příčiny zklamání při společném pobytu v hlavním městě.

Naše peníze spolkl krach

 „Rozhodli jsme se jet raději do Dánska, kde jsme si při sklizni jahod chtěli vyčistit hlavu a samozřejmě vydělat i nějaké peníze, “ popisuje Michal další kroky. „Když jsme měli po čase základní hotovost pohromadě, dohodli jsme se, že s pomocí manželčiných rodičů zkusíme žít v japonském Naganu. Odtud Kumiko pochází. Koupili jsme letenky a zase přišel zádrhel. Měli jsme cestovat se společností SkyEurope a ta právě v den našeho odletu ohlásila bankrot. Žádný let se nekonal a přišli jsme jak o letenky, tak o peníze, které jsme za ně zaplatili.“

Zemětřesení nás vystrašilo

Už, už, se zdálo, že mladý pár najde po měsících hledání klidné zázemí v horách nad Naganem na ostrově Honšú. Jenže přišel 11. březen 2011 a zemětřesení, které Japonsko ještě nezažilo. „Právě v březnu to byl rok, co jsme se s Kumiko přistěhovali, a když se zemětřesení projevilo, byl jsem v práci,“ vzpomíná Michal na chvíle, které ho jako Středoevropana hodně překvapily. „Zažil jsem zemětřesení poprvé a bylo to, jako když se houpáte na desce nebo vodních vlnách, prostě naprosto nezvyklý pocit. A to prý byly v Naganu jen čtyři stupně na Richterově stupnici! O kousek blíž k epicentru zažívali lidé dvojnásobek!“ Michala ale nejvíc rozhodilo, že nevěděl, co se děje s manželkou, která pracovala jako realitní makléřka a shodou okolností byla v inkriminovaný okamžik doma. Byly dvě hodiny odpoledne a Michal jako montér speciálních motorů právě pracoval v malé místnosti pouze s jedním domorodým kolegou. „Když jsem viděl, jak disciplinovaně a přitom rychle při zemětřesení všichni objekt opouštějí, vzpomněl jsem si, že mi Kumiko říkala, abych v takových případech rychle vyběhl do volného prostoru. Udělali to všichni.“ Nejvíc ho fascinovalo, jak každý věděl, co má v danou chvíli dělat. „To se učíme už od školních let, na zemětřesení se cvičíme dvakrát do roka,“ dodává paní Kumiko Houžvová, když na okamžik zamíří k našemu rozhovoru po internetu.

Šílené dvě hodiny

Bez informací, co se stalo s Kumiko a její rodinou, připadaly i pouhé dvě hodiny selhání mobilní sítě Michalovi jako věčnost. „Nebrala mi telefony, byl jsem zoufalý. Neměl jsem informace, japonsky se zatím učím, není to jednoduchá řeč, dorozumíváme se s ženou většinou anglicky,“ vysvětluje Michal a jeho exotická manželka přitakává. Pak paní Kumiko dodá, že se v japonštině vyskytují například tři druhy písma: kankandži pro kořen slova, hiragana pro koncovky a ještě katakana, sloužící pro přepis cizích slov nebo slov převzatých z jiných jazyků. „Písmo jsem zatím vzdal, intenzivně se učím konverzovat, abych všemu sám rozuměl a dorozuměl se s ostatními. Do školy chodím dvakrát týdně, kurs mi zaplatili rodiče mé Kumiko, jsou to velmi vzácní lidé,“ tvrdí Michal upřímně.

Za pět let se uvidí

U Houžvů v Naganu se rodí nové plány. Hlavně na miminko, které by prý do roka a do dne rádi chovali. „Nejraději bych přivítal do rodiny holčičku, a pak by určitě došlo ještě na kluka,“ směje se Michal potutelně a pomrkává na svou usměvavou ženu, která naštěstí naší češtině zatím moc nerozumí. Pak Michal na chvíli zvážní a na otázku, jestli je šťastný, odpoví po chvilce přemýšlení. „Ano, s Kumiko ano, ale kdyby se nám za pět let podařilo zakotvit v Česku, bylo by moje štěstí úplné. “ I takhle může chlap diplomaticky přiznat, že se mu stýská po domově.

 Vladislava Tomanová

Foto: archiv Michala Houžvy