Nezoufalky.cz

Už jste členkou Nezoufalek?

Přihlásit

- nejnovější článek

Už víme, že život dokáže pohladit i nafackovat. Jednou jsme dole, jednou nahoře, ale i přes jizvy na duších a překážky jdeme dál s úsměvem a zvednutou hlavou. Jsme přece nezoufalky!

Příběhy zajímavých žen, které se dokázaly porvat se životem

Z lékárnice vydavatelkou

Z lékárnice vydavatelkou

"Jako malá jsem nikdy nepřemýšlela o tom, co budu dělat. Protože jsem se dobře učila, tak jsem se dostala na gymnázium. V té době jsem cítila, že chci dělat práci, která má smysl a kde bych mohla pomáhat lidem," říká o sobě Monika Kopřivová, jejíž příběh může být inspirativní pro mnohé čtenářky. Posuďte samy...

Nejvíc mi pomohlo cizí dítě

Herečku Hanu Čížkovou znáte jako Sáru z filmové trilogie Kameňáků. Méně se ví, že hrála v několika desítkách dalších filmů. A co ví jen málokdo, že si vzala do pěstounské péče děvče z dětského domova.

Kdo měl možnost poznat Hanu osobně, bude ji ihned bez váhání charakterizovat jako „strašně hodnou holku, která by se rozdala“. Tato vlastnost se projevila i tím, že si před devíti lety vzala do pěstounské péče z dětského domova dívku, které dala maximum lásky a péče.

Jak to tehdy všechno bylo? Hanka byla provdána za uměleckého fotografa a po listopadu 89 velice úspěšného podnikatele Jana Fialu. S ním má syna Honzu. Po celou dobu manželství chtěli ještě druhé dítě, ale nějak se jim nedařilo. Ze syna byl už pomalu dospělý chlap, když se Hana rozhoupala k činu – k žádosti o adopci. Svou roli v tom jistě hrál i jeden fakt: „Stále jsem kolem sebe slyšela, jak si někdo adoptoval na dálku dítě v Indii. A já jsem si v duchu říkala, že to je sice ušlechtilé, ale proč si někdo adoptuje dítě v Indii, když jsou děti k adopci v dětských domovech u nás v Česku? Jenže je rozdíl v tom poslat pár stovek někam na nějaké konto a mít cizí dítě doma, vychovávat ho, starat se o něj jako o vlastní!“

Chtěla jsem holčičku

Na pražský magistrát dala tedy tehdy Hana žádost o adopci dítěte, ale ani ji na ni neodpověděli. Po vzoru Veroniky Žilkové, která si už dříve z dětského domova v pražských Dolních Počernicích vzala dvě děti do pěstounské péče, se proto také tam Hana vypravila osobně. „Měla jsem jediné přání – aby to byla holčička. Ne úplně malá, protože mně v té době bylo 47 let, chtěla jsem, aby věkem ke mně pasovala. Paní ředitelka domova mně tenkrát ukázala devítiletou Janu. Byla v dětském domově teprve tři roky, nebyla žádný sirotek, své biologické rodiče měla a zřejmě stále má, ale ti byli zbavení svých rodičovských práv. Dohodla jsem se proto s paní ředitelkou, že si budeme Janu brát na víkendy a budeme tak postupně Janičku na novou rodinu zvykat. Chtěla jsem jí dát čas a možnost se svobodně rozhodnout, jestli chce s námi žít.“

Musela jsem žít dál

Když se pomalu schylovalo k tomu, že Jana půjde už do rodiny natrvalo, stalo se něco, s čím nikdo ani v nejčernějším snu nepočítal: Jan Fiala, Hančin muž, dostal ve svých 51 letech infarkt. Vzápětí druhý. „Byl tři dny v bezvědomí. Držela jsem ho za ruku a prosila, aby se ke mně, k nám vrátil. Ale on odešel. Myslela jsem tenkrát, že se zblázním. Že to nepřežiju. Ale kvůli synovi jsem musela žít dál…“ Syn Honza byl u otcova prvního infarktu přítomen. Studoval tehdy třetím rokem fakultu všeobecného lékařství a se smrtí táty se de facto nevyrovnal dodnes. Propadl depresím, z kterých se dodnes léčí. Nechal školy, protože medicína nejde studovat dálkově. Přece musel po otcově smrti převzít vedení jeho firmy! Alespoň to tak cítil… Naštěstí dnes už zvládá i při práci studovat Vysokou školu diplomacie a mezinárodních vztahů.

Jsem pro ni „máca“

Hana se krátce po manželově pohřbu vypravila za Janičkou do dětského domova oznámit jí, že strejda Jan zemřel. „Jana tak srdceryvně plakala, když jsem jí to řekla, že jsem se v té chvíli rozhodla – už žádné testování, Jana jde rovnou k nám domů. Natrvalo! Janička mi vlastně ze všech lidí nejvíc pomohla, když mi bylo nejhůř,“ tvrdí Hana. „Najednou bylo u mě v domě dítě, o které jsem se musela starat, musela jsem jí vařit, prát, žehlit, vypravovat ji do školy, a na smutek mi už nezbývalo 24 hodin denně. Jistě i díky té situaci mezi námi vzniklo velice silné pouto.“ Jana neříká Hance „mámo“, ale „máco“, anebo „macinko“ po vzoru maminko. Co „máca“ znamená? Je to roztomilá zkomolenina slova macecha.

Držím jí palce

Dnes je Janě osmnáct, studuje Ježkovu konzervatoř, obor muzikál. Ale hlavně zpívá. Tak, že všem, co jí slyší zpívat, naskakuje husí kůže a její výkon komentují slovy „neuvěřitelné“. Hanka se bojí jediného – aby Janičku nesemlel svět showbyznysu. „Ale nemůžu jí bránit. Chce být jednou slavnou zpěvačkou. Odborníci i laici, kteří jí kdy slyšeli, se shodují, že Jana na to má. Producent a hudební skladatel Daniel Hádl s Janou, která právě nedávno plnoletosti, podepsal smlouvu o zastupování a Janička už v jeho nahrávacím studiu nahrává svou první desku…

Až budou v televizi snad po sté opakovat Kameňák, určitě se na „Sáru“ po tomhle článku podíváte jinýma očima…

Vlaďka

Zpět 1 příspěvků
Kniha týdne podle Nezoufalek
Nesmrtelný příběh v tanečních obrazech na jevišti Stavovského divadla

Nesmrtelný příběh v tanečních obrazech na jevišti Stavovského divadla

První premiérou Baletu Národního divadla v nové sezoně je Malá mořská víla – 10. listopadu ve Stavovském divadle.

Soutěž měsíce

Klub Nezoufalek - Přihlášení pro členky

Emailová adresa:
Heslo: