Nezáleží na tom, kdo je má matka, či otec. Záleží na tom, kdo jsem já!

Mám pocit, že ji znám celý život. A přitom jsem ji poznala až nedávno, když jsem četla její knihu. Dlouho bych mohla mluvit o pocitech, které mě provázely, když jsem tuhle knihu četla. Byla jsem smutná, zhnusená, otřesená, plakala jsem, taky jsem se ale smála…

Veronika Kašáková (26) je jednou z finalistek České Miss 2014, modelkou a autorkou knihy Zpověď - Z děcáku až na přehlídková mola.  Svoje dětství strávila, společně se svým bratrem Karlem, v dětském domově ve Vysoké Peci u Chomutova. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Mostě, obor Předškolní a mimoškolní pedagogika, nějaký čas pracovala v bance. Stala se patronkou neziskové organizace Nadání a dovednosti a koordinátorkou projektu Roadshow s Veronikou – mise naděje pro děti z dětských domovů. Požádala jsem ji o rozhovor, a při jejím pracovním vytížení byl opravdu zázrak, že si našla chvilku času na krátké povídání. 

Veroniko, vaše kniha je velmi emotivní. Přiznám se, že jsem často měla slzy v očích. Muselo pro vás být těžké se takhle otevřít. Jaké jste zaznamenala reakce na knihu?

Bylo to opravdu velice těžkých pět let, jeden obrovský očistec, plakala jsem, prožívala jsem to znova a znova, večer se mi o tom zdálo a budila jsem se strachy. Jako dospělá jsem všechny ty prožitky vnímala samozřejmě silněji a emotivněji. Na jednu stranu to bylo ale jedno obrovské léčení a já jsem tak mohla vyčistit všechny své bolístky. Už je to pryč, už je vše v pořádku a to hlavně díky tomu, že jsem se z toho vypsala. Reakce na knihu byly různé. Od rodiny byly rozpačité, někdo ji přijímal, někdo ji naopak odmítal, někdo se cítil ukřivděný, někdo se zlobil, někdo odpustil a miloval. Bylo to bolavé, ale asi potřebné a i já jsem si uvědomila, že nikoho nelze soudit. Život je prostě takový, dospělí to myslí nějak a děti si to v těch svých hlavičkách přeberou úplně jinak. Nebylo to příjemné, ale nepsala jsem to proto, abych někomu ublížila. Naopak, psala jsem to pro děti, a i když to v knize vypadá tak, že mi lidé ubližovali, tak to tak není a nebylo. V tu chvíli dělali to, co mohli. Nemohli jinak a já je nesoudím, jen bych si přála, aby si oni sami odpustili, protože mi přijde, že je to bolí mnohem víc, než mě. Mrzí mě, že jsem jejich žijící černé svědomí, a že i když se snaží zapomenout, já jim jejich chyby stále připomínám. Moc bych si přála, aby se tím oni sami už netrápili, jsme teď s bráškou moc šťastní, jak to všechno dopadlo. Reakce od „cizích“ lidí byla naopak neuvěřitelná, tolik slov podpory, tolik dopisů, obrázků a mailů jsem vůbec nečekala. Psaly mi dívky, maminky, babičky i celé rodiny. Jsem za každého čtenáře nesmírně vděčná a každou noc za ně děkuji Bohu.  

Neplánujete druhou knihu?

Ano plánuji, ale je to ještě tajemství, víc vám teď nepovím.

Jak váš život ovlivnil bulvár? Něco jste zmínila v knize, ale to bylo kolem Miss. Jak je to dnes?

K tomu, co dělám, bulvár potřebuji a proto s ním spolupracuji. Kdykoliv jsem jím tázaná, s nejlepší vědomím a svědomím mu odpovím. Pracuji v neziskové organizaci Nadání a dovednosti o.p.s., podporujeme profesní rozvoj mladých lidí z dětských domovů a pěstounské péče. Naším posláním je dát jim dostatek dovedností a vědomostí tak, aby po odchodu z dětského domova plynule navázali na běžný život. Většina naší činnosti je o tom, že musíme žádat o finance, i v té souvislosti často vystupuji ve společnosti a nedovolila bych si vystupovat ve špatném světle. Novinář je pro mě zkrátka rovnocenný partner, a když vysílám pozitivní energii, ta samá se mi vrací. Je to jako všude: to, co do vztahů dáváme, to se nám vrací. Bulvár mě ovlivnil jedině pozitivně.

Prožila jsem s vámi celý příběh a měla pocit, že jsem jeho součástí. Jak se dnes daří bratrovi Kájíkovi a tetě Helence? 

Kájíček je úžasný mladý muž, úspěšný moderátor a velký kreativec jako já. Jsme denně v kontaktu a daří se mu dobře. Helenka je stále a pořád mojí největší oporou a jen tak mimochodem, je velmi úspěšný certifikovaný kouč.

Co je vaší náplní práce dnes? Jak vypadá váš den?

Můj den je různý, když nejsem na přednáškách po dětských domovech, jsem samá schůzka, k tomu se stále věnuji modelingu. V současné době jsem ale velmi aktivní patronkou již zmíněné organizace Nadání a dovednosti a koordinátorkou projektu Roadshow s Veronikou – mise naděje pro děti z dětských domovů. V rámci tohoto projektu navštívím v průběhu tří let více než sto čtyřicet dětských domovů, ve kterých budeme během interaktivních seminářů s dětmi besedovat o jejich budoucnosti a o všem, co je v životě čeká. Posledním velkým cílem celorepublikového rázu je kvantitativní dotazníkové šetření, ve kterém budeme zkoumat úroveň informovanosti a znalostí v dětských domovech v jednotlivých krajích a republice jako takové. Takovýto výzkum v České republice dosud nemá obdoby. Všechny aktivity můžete vidět i na facebookové stránce Veronika Kašáková – official.

Milujete děti, máte k nim velmi blízko už jen proto, co jste sama od dětství prožívala. Jak vnímáte, že sama budete jednou maminkou? Nebo už se k tomu schyluje?

Naopak, já jsem teď velký workoholik, musím toho v životě ještě hodně udělat, splnit si své touhy, pomáhat dětem bez rodin. A teprve pak se stanu v hlavní roli jen matkou, předtím chci mít ale vybudované své cíle a mít tak potom prostor už jen pro mateřství. Chci dát dětem všechno, co jsem sama neměla. Proto musím být připravená, a musím být velká holka. Zatím jsem stále ještě dítě!

 Často jste promlouvala k Bohu, prosila ho a modlila se. Jste věřící?

Ano.

Řekněte cokoli, co byste chtěla, aby zaznělo, co by se lidé měli dozvědět, co byste jim ráda vzkázala…

Chtěla bych říct, že to - být šťastný - zaleží jen na tom, zda se rozhodnete být šťastný. Prostě a jednoduše buďte. Je to jen pocit a ten se může kdykoli změnit.

 Veroniko, máte nějaké motto, které vás provází životem?

„Nehledejme štěstí, ale rozdávejme ho, ono se vám vrátí!“ To je motto, kterým se řídím, a stoprocentně se to vyplácí.

Renáta Šťastná

Foto: z archivu Veroniky Kašákové