Ulice mi zvedla sebevědomí

Nekonečný televizní seriál Ulice dává příležitosti nejenom hercům. Kostýmní výtvarnici Ivě Horákové dal možnost ukázat, že je ve svém oboru dokonalá profesionálka – padesátka nepadesátka!

Práci, kterou Iva Horáková (54) dělá, jí asi závidí většina žen. Iva totiž dva, tři dny v týdnu tráví svou pracovní dobu tím, že chodí po obchodech s oblečením! Tu navštíví luxusní butiky, pak zas pro změnu šmejdí po sekáčích, potom vymetá shoping centra a prohlíží vystavené boty, kabelky, bižuterii, spodní prádlo a vybírá a vybírá. Ale nedělá to pro sebe.

Oblékla přes tisíc lidí

Coby kostýmní výtvarnice a hlavní kostymérka Ulice oblékla přes 1 000 účinkujících hereček a herců! Většina oblečení, v nichž se v seriálu objevují, se totiž nešije na míru, ale vzhledem k charakteru seriálu (jde v něm přece o normální lidi ze současné „ulice“) a samozřejmě i k rozpočtu seriálu se oblečení normálně kupuje v obchodech anebo dokonce jenom půjčuje, pokud se v daném kousku má herečka jen „ohřát“. Stává se, že herečka či herec nemá čas jít do obchodu si oblečení vyzkoušet, a tak Iva musí mít všechny „v oku“ natolik, aby bez jakéhokoliv zkoušení věc dobře padla.

Měla být advokátkou

Iva se ke své práci dostala tak trošku omylem. Pochází z Podšumaví z rodiny, kde se generaci po generaci dědila profese advokáta. Ostatně v Klatovech dodnes starší generace vzpomíná na jejího dědečka jako na nejlepšího advokáta široko daleko! Ačkoliv se Iva na základní škole učila výborně, kvůli svému nedělnickému původu musela jen do učení, na gymnázium mohla zapomenout. Tatínek však tehdy vyvinul velké úsilí a všechny známosti, které měl, zburcoval a docílil aspoň toho, že Ivu vzali na průmyslovku. Oděvní s výtvarným zaměřením…

Rovnou na Barrandov

Co se podařilo se střední školou, s vysokou snaživý otec nic nezmohl. Kádrováci řekli ne, dítě z takové rodiny za dělnické peníze studovat dál nebude! Z toho všeho smutná ředitelka průmyslovky udělala aspoň jediné, co ještě zmohla – Ivu jako mimořádný talent doporučila do Filmových ateliérů na Barrandově. Tak se začala vzdělávat dál nikoliv ve škole, ale už v praxi, po boku nejzkušenějších kostýmních výtvarníků, které u nás tehdy v republice byli, například u Theodora Pištěka. Právě na Barrandově Iva spolupracovala s takovými režiséry, jako jsou Juraj Herz, Petr Weigl, Jiří Menzel, Zdeněk Troška anebo Dušan Klein.

Práce jako lék na trable

Pak přišel listopad 1989 a Barrandov začal propouštět. Iva se ze ztráty zaměstnání nehroutila, v době už byla dávno vdaná, měla dvě děti, s manželem stavěli dům. Takže doma práce nad hlavu. Snad by dodnes žila sice hektickým, ale spokojeným životem ženy v domácnosti, kdyby ji nepotkalo to, co je dnes bohužel tak běžné – manželství se jí rozpadlo. Iva zůstala sama s dětmi a nezbylo jí nic jiného, než se  vrátit do práce. Existenční důvody nebyly však její jediné pohnutky, chtěla přijít mezi lidi a zapomenout na své trable…

Jako kostymérka dostala nejdříve příležitost na Nově ve Snídani s Novou a vzápětí v pořadu Rande. Pak ji nabídl práci Dušan Klein, který právě v té době hledal pro své poslední „Básníky“ kostýmní výtvarnici a kostymérku „dvě v jedné“.

V Ulici už pět let

Režisér Dušan Klein také začal s prvními díly Ulice. I na ně si vzal do svého štábu spolupracovníků kostýmní výtvarnici Ivu Horákovou. Ačkoliv pan režisér posléze z projektu vystoupil, Iva zůstala. Pět roků už má za sebou, neznámo kolik času před sebou. Dělá práci, kterou má strašně ráda. Sama to definuje stručně, leč výstižně: „Hadry já prostě miluju!“

Vladimíra

Foto archiv