Važme si toho, že můžeme vnímat všemi smysly!

„V těhotenství slepnu, po porodu se vše vrací do normálu, ale ty uzlíčky štěstí v zavinovačce za to přeci stojej…“ Paní Jana Stojanová je maminka na mateřské dovolené. Má syna Mikoláše (8 roky) a dceru Rozárku (5 let). Jak sama říká, je zkrátka máma na plný úvazek! „Svoje živé dětičky si moc užívám a jsou mi vším, i když mi z nich jde často hlava kolem,“ říká s láskyplným úsměvem.

Jako blesk z čistého nebe

„Moje problémy začaly, když byly synovi asi čtyři měsíce. Začala jsem mít červené oči, ale vzhledem k tomu, že jsem celoživotní alergik, mám alergii na jarní stromy a letní trávy a spoustu dalších věcí, jsem si říkala, že příčinou mých zarudlých až krvavých očí je pravděpodobně alergie, na kterou již druhou sezónu nic neužívám. Nejdřív jsem byla těhotná a později jsem kojila miminko. Nepřikládala jsem tomu zvláštní pozornost, a to byla asi chyba. Dalšího asi půl roku oči nebolely, ale byly permanentně krvavé. Navštívila jsem svou oční lékařku a dostala kapičky na alergii, které mi však ani trochu nepomohly. Když bylo synovi deset měsíců a já ho přestala kojit, stav se zhoršil. Najednou jsem začala vidět rozmazaně, a přiznám se, že mě to vyděsilo. Znovu jsem šla na oční, pak jsem i změnila lékaře, neboť jsem se domnívala, že mi jinde možná pomohou víc, ale brzy jsem pochopila, že je to nesmysl. Tento stav trval a nikdo mi nebyl schopný říct, co se děje a čím to je, co jej mohlo způsobit. Další dva měsíce jsem chodila ob den na oční, aby lékaři mohli pozorovat sebemenší změny, a zhoršení stavu okamžitě řešit, ale žádné léky na to nezabíraly. K určitému zlepšení sice došlo, ale to trvalo zhruba den nebo dva a pak to bylo zase stejné jako předtím. Také časté střídání očních preparátů, ať mastí, kapek nebo gelů, kterých jsem během šesti měsíců vystřídala asi dvacet pět nejrůznějších značek, mým očím moc neprospělo. Třeba každé dva dny mi lékařka předepsala něco jiného, ale nezabíralo vůbec nic. Nikdy jsem nezažila takovou beznaděj.“

Dokud o nic nejde…

„Viděla jsem čím dál méně a přestávala jsem zvládat i běžné každodenní úkony. Například zamíchat vařečkou jídlo na pánvi nebylo možné, aniž bych ho nevyhodila mimo. Zhoršilo se mi prostorové vnímání a orientace a vykonávat běžné, sebejednodušší věci vyžadovalo vynaložit doslova nadlidské úsilí. Ostříhat Mikoláškovi nehtíky bylo téměř nemyslitelné. Měla jsem hrozný strach a došlo mi, jak si člověk kolikrát neuvědomuje, jaké má štěstí, když normálně vidí. Bereme tyhle věci jako „prostě normální“ a nenapadá nás, o tom přemýšlet. Tady jsem se zamyslela a opravdu jsem se bála. Paní doktorka konstatovala, že mám asi opar v oku a nasadila novou léčbu, ovšem také bez výsledku. Pak ale přišly Vánoce, a ordinace oční lékařky, kterou jsem v té době navštěvovala, se zavírala a tak mne předala do péče Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. I tady jsem se dostala k řadě dalších odborníků. Celkem jsem jich tam vystřídala osm a dál každý týden chodila na kontroly. Po pár měsících se jedno oko zlepšilo, druhé však stále vidělo neostře, čili například řídit auto bylo naprosto nemožné. A pak mi jednoho dne řekli, že častým užíváním různých léků je již natolik narušený epitel rohovky, což je vnější část rohovky, ve které se nacházejí nervová zakončení, a že v budoucnu budu muset podstoupit transplantaci rohovky. Vytřeštila jsem na ně svoje nemocné oči a chvíli měla dojem, že se jedná o špatný vtip. Tak vy mě léčíte, rozhořčila jsem se, dáváte masti, léky, kapky a místo abyste mi oči spravili, tak mi je ještě více poškodíte? Nechápala jsem. Měla jsem pocit, jakoby na mě lékaři koukali jako na simulanta a někteří mi dávali najevo, že jsou přesvědčeni, že si vymýšlím. Ale čekat dvakrát týdně tři hodiny v čekárně nemocnice, a doma mít roční děťátko, to velmi vyčerpávalo. Následoval běh na dlouhou trať, velmi vyčerpávající období, kdy jsem získávala kontakty na řadu dalších lékařů a na doporučení z jiných pražských nemocnic, podstoupila jsem znovu a znovu výtěry z očí a další vyšetření, například i na chlamydiové infekce, neboť právě chlamydie mohly být jedním z možných příčin mých problémů. Výsledky však byly negativní, takže jsme byli stále na začátku. Nakonec jsem několikrát navštívila i špičkového léčitele, který mi pomohl ze všeho nejvíce! Jsem mu opravdu moc vděčná, přestože jezdit za ním každé tři týdny 120 km bylo časově i fyzicky velmi náročné pro celou rodinu! Ale rozhodně to stálo za to a litovala jsem, že jsem nezačala u něj. Po dlouhé době jsem viděla tak jak jsem byla zvyklá a pocit štěstí byl nepopsatelný.“

 Jenže zdání klame…

„A pak jsem podruhé otěhotněla. Měla jsem obrovskou radost, všechno probíhalo v pořádku, jen ty oči začaly zase zlobit. Jak je to možné, ptala jsem se. Vrátila jsem se do přeplněných čekáren a můj nález se s každým novým týdnem těhotenství stále jen zhoršoval! Zase jsem nemohla řídit, viděla jsem rozmazaně, bolest byla nepatrná, ale zase jako bych začala slepnout. Při každé kontrole si moje paní doktorka malovala do mé lékařské karty dva nové obrázky. Dva kruhy (pro každé oko) a v nich stále větší „záclonku". Ač je to neuvěřitelné, každým týdnem se mi rozšiřoval nález v očích, jako nějaká rostoucí skvrna.
Nejprve to začalo pod horním víčkem, ale postupem času se to roztáhlo přes rohovku a tedy i osu vidění, tím pádem jsem viděla rozmazaně. Nutno podotknout, že se nejednalo o dioptrický problém, dioptrie byly stejné, nedalo se to tedy vyřešit slabšími nebo silnějšími brýlemi, které nosím na dálku asi od pětadvaceti let. Osa vidění byla nyní zasažená a ostrý obraz nemohl projít přes poškozenou rohovku skrz oko do mozku tak, jak měl. Proto již nebylo možné vidět ostře. Něco jsem viděla, to ano, ale neostře, jako v mlze. Paní doktorka to trefně přirovnala k tomu, jako kdybych koukala přes pískované sklo, nebo přes záclonu a zároveň říkala, že něco takového v životě neviděla, a že by si na mě byla bývala mohla před lety vypracovat lékařskou práci, neboť toto je něco ojedinělého a začala se domnívat, že se jedná o problém způsobený hormonálními změnami způsobenými těhotenstvím a kojením. Konečně mi to všechno začalo dávat smysl. Problémy se výrazně zhoršily v okamžiku, kdy jsem přestala kojit syna, pak se stav zlepšil a opět velmi zhoršil na začátku druhého těhotenství a pak v jeho průběhu s měnícími se hladinami hormonů. Chodila jsem na pravidelné kontroly, avšak žádná léčba nebyla momentálně možná, abychom neublížily miminku, ale dohodly jsme se, že to budeme řešit po porodu a až dokojím malou. Podle předběžných plánů jsem měla být předaná do péče primáři přední oční kliniky, neboť transplantace obou rohovek bude prý s největší pravděpodobností nevyhnutelná. Časově by to zabralo minimálně rok, ale paní doktorka byla velmi pozitivní a říkala, že možná něco zmůže hormonální spád po porodu.

Takže dobrý konec?

A skutečně! Po šestinedělí jsem šla na kontrolu a světe div se - výsledky vyšetření byly o 70% lepší! Stále tam sice byla ta "záclonka", ale začala ustupovat zase směrem nahoru pod víčko, odkud se před několika měsíci začala vynořovat. Ještě to trvalo několik měsíců, ale pak, jako mávnutím kouzelného proutku, respektive tím, že se u mne zase velmi rychle měnila hladina hormonů, se vše začalo zlepšovat. A teprve až deset měsíců po porodu, kdy jsem opět přestala dcerku kojit, se vše vrátilo téměř do normálu. Téměř je správné slovo, protože oči jsou narušené užíváním velkého množství preparátů a léků a tou dlouhodobou "chorobou", jsou oslabené a stačí, když si např. jen silněji utřu obličej osuškou a mohu oči i přes víčko poškrábat a narušit. Pro mne to znamená, že po tom všem musím být na své oči víc opatrná a opečovávat je a hýčkat, občas zvlhčovat umělými slzami, nebo na noc aplikovat gel, ale to už je, oproti tomu, co mám za sebou, legrace. Zase vidím, mohu pohodlně a bezpečně řídit auto, mám dvě krásné zdravé děti, které jsou tím největším štěstím, které mě v životě mohlo potkat. A přestože jejich příchod na svět byl spojen s takovými nečekanými a nepředvídatelnými komplikacemi, stálo to za to a ani v nejmenším toho nelituju. S manželem plánujeme v budoucnu ještě třetí miminko, přestože to moje paní oční doktorka nedoporučuje a děsí jí to. Je to právě ta lékařka, u které jsem byla úplně na začátku a neměla jsem k ní stoprocentní důvěru. Za to jsem se jí později osobně hluboce omluvila, neboť právě ona mi dala naději a rozřešila můj problém. A já jsem pochopila, že je to ta nejlepší lékařka ve svém oboru a ze srdce jí děkuji za její špičkovou péči. Kdo ví, co se mnou zase ty hormonální změny udělají a když to moje oči již dvakrát vydržely a dokázaly se vrátit do normálu, věřím, že to dokážou i potřetí. Ale i kdyby to moje narušené a vyčerpané rohovky potřetí nezvládly, já to risknu ráda. Jednak věřím, že třetí miminko bude s větším odstupem, takže budou mít oči víc času zregenerovat a pak, i kdybych nakonec musela podstoupit transplantace rohovek, určitě by mi to za to stálo - sevřít v náručí další uzlíček štěstí,  heboučkaté voňavé a zdravé miminko přece stojí za cokoliv!

 Renáta Šťastná

Foto: z archivu Jany Stojanové