Všichni si myslí, že mě znají...

… začala náš rozhovor Valérie, aniž by věděla, co se jí chci ptát. Nechápu, čemu se divím, když vím, že je dobré nechat ji chvíli povídat, co chce, a až potom rozhovor vést plánovaným směrem, vysvětlit, proč jste se vlastně tentokrát sešly. Jenže s ní to nejde, nenechat se strhnout ke stejné reakci. Ono totiž těch prvních pár minutu je vzácných. Obě si vždycky povíte pro vás to „nejpodstatnější“.

Poslouchej, Val, napadlo mne, že bychom si mohly povídat hlavně o televizi.

Tak to tě pobavím, protože zrovna nedávno, když jsem seděla v maskérně, mně naskočil moment – já poprvé před kamerou. Psal se rok 1976, vyhrála jsem Wolkerův Prostějov a řekli, že prý jako vítězka budu i v televizi. Kamarádko, žádný umělecký zážitek. Pamatuji si jen, že jsem měla bílou halenku a sama stejnou barvu, když jsem se podívala v maskérně do zrcadla.

Když jsi tě potom za pár let režisér Matějka obsadil do inscenace Medailónek a byla jsi rázem kolegyní Elišky Balzerové, Františka Němce, Marie Vášové, Petra Štěpánka…

Paráda! A představ si, že si mě obsadil režisér Bělka!…stejně jsem i potom raději třikrát jako první zdravila všechny rekvizitáře, osvětlovače, do maskérny vstupovala jako do kostela a do studia se staženým zadkem. Všem jsem se představovala. Hrála docela velkou roli, přesto jsem byla hodně upozaděná. Připadala jsem si jako no name.

Nechybí ti dnes na place ten pozdrav a představení se u mladých kolegů?

Jistě, že chybí. Četba bulváru není moje hoby, takže jich řadu neznám. A u ostatních profesí musím zbystřit a rychle nastudovat, kdo je kdo, čí asistent, abych třeba kameramana nepovažovala za pána z cateringu.

Pamatuji si velice dobře doby, kdy se zkoušelo, celý štáb se spolu na první čtené seznámil.

Zaspala jsi dobu. Všechno je jinak, jen skutečně náročné texty se projedou, většinou rovnou na place. Nebudeš tomu věřit, ale chodila jsem docela ráda i na filmové konkurzy. Když mě pozval třeba Jaromil Jireš (Lev s bílou hřívou s Luďkem Munzarem, Janou Hlaváčovou, Magdou Vášáryovou, Veronikou Žilkovou, Jiřím Adamírou…), Jaroslav Balík ( Experiment Eva s Josefem Abrhámem, Viktorem Preissem, Otou Sklenčkou, Janou Štěpánkovou…) a potom jsem si u nich v těch filmech i zahrála hezkou roli, mělo to cenu. Byli ovšem i tací, co si mě rovnou vybrali, jako třeba Karel Kachyňa do svého televizního filmu Kráva s Radkem Holubem a Alenou Mihulovou, Toníček Moskalyk do seriálu Dobrodružství kriminalistiky, Viktor polesný do Tří králů...

Vím, že všechny nabízené texty nejen poctivě čteš, ale než řekneš – ano, dost nad nimi přemýšlíš.

Vždycky hned po prvním čtení jsem řekla hlasité ano na scénáře Jiřího Hubače: Hřbitov pro cizince s Jiřím Bartoškou, Josefem Somrem, Libuškou Šafránkovou. Byla jsem nadšená rolí v tv filmu Zámek v Čechách s Jiřinou Jiráskovou, Karlem Heřmánkem, Táňou Medveckou. Bavila mě Jedna kočka za druhou s Jiřinou Bohdalovou, Josefem Somrem, Simonou Postlerovou, Václavem Vydrou… mám ráda silné příběhy a role, které ho pomáhají vytvořit.

Poslední roky televize ale spíš produkují seriály.

Narážíš třeba na Velmi křehké vztahy? Asi tě zklamu. Ta role mě bavila, měla vývoj, byli jsme bezvadná herecká parta. Stejně tak jsem si ráda zahrála v seriálu Znamení koně. I když to nebyla velká role, měla jsem dost prostoru na „hraní dalších“, dokreslit jako figura povahu svého muže, a vlastně i ostatních.

Odmítám být jen nájemní síla, ráda se nechávám režisérem, který ví, co chce, vést, ale nepodceňuje herce. Přiznávám, že jsem ráda, když režisér i já jsme mou roli vymysleli společně, vidíme ji stejně.

 Jaké jsou  tvoje prázdniny?

Na chaloupce, kam jezdím s přibývajícím věkem čím dál raději. Miluju takové to – vypnout, být s lidmi, kteří mají ke kumštu daleko, jsou laskaví, přátelští, berou tě jako souseda, jednoho z nich. Vždycky pomohou, když je potřeba, vždycky mají čas i na kus normální řeči. A klasicky to jsou prázdniny, proložené prací. Točím Ordinaci v růžové zahradě

Neslyším nic o dabingu?

Opakovala bych se. Většinou všechno, co slyšíte namluvené mým hlasem, jsou stále se opakující reprízy, staré téměř dva roky. Nic se od dabingového třesku nezměnilo a opakovat, jak trapně žijeme vlastně jen z podstaty a povědomí, se mi nechce. Naivně věřím, že se vrátí doba moudrých a poctivých kumštýřů.

 Skončíme pohodově, souhlas?

Jak jinak? Krásný zbytek prázdnin, hodně sluníčka a šťastných dnů!!!

 Bss

Foto: archiv