Žena, která se umí dívat trochu jinak

Byla úřednicí, reklamní manažerkou, taxikářkou, barmankou a dnes se živí novinařinou. Dětská herecká hvězda Míša Kudláčková dokonce učí tarot, astrologii a magii.

Řekne-li se Michaela Kudláčková, asi všichni okamžitě vidí Veroniku prostě Niku nebo Barču ze seriálu My všichni školou povinní.  S Michaelou jsem měla tu čest se poznat pracovně i osobně, a protože je tahle „usměvavá víla“ pořád plná pozitivní energie, popovídala jsem si s ní pro nezoufalky.

Míšo, jaké bylo hrát ve filmu, potkávat se s populárními hvězdami a vlastně být v jejich rodině?

Přesně jak říkáš, rodinné to bylo. Natočit jeden film trvá hodně dlouho, takže za tu dobu si zvykneš na ty lidi tak, že jsou skoro jako rodina. Zvlášť, když je člověk dítě. Hodně herců a hereček  ti supluje mámu, protože nikdo bližší v tu chvíli není, a oni to věděli. Nebrala jsem je jako hvězdy, vlastně mě to ani nenapadlo, a když se pak třeba k nám hrnuli lidé, když se točilo někde na veřejnosti, a chtěli třeba podpisy a tak, nechápala jsem to. Říkala jsem si, co blbnou, já si tady jenom hraju. Bavilo mě být někým jiným, žít životem postavy a vědět, že to není skutečné, ale musím to tak podat, aby se druzí bavili. To jsem chápala. Fakt, že se na to sama budu pak dívat, mi došlo později.

Která z rolí ti nejvíc přirostla k srdci?

Asi bych měla začít oním krásným „Vším čím jsem byl, byl jsem rád“, ale možná by to znělo jako fráze. Ale vážně to tak trochu je, když si uvědomíme, že mě to skutečně přišlo hrozně zábavné. Samozřejmě ale například role Magdalény v „Poslední propadne peklu“, byla pro mě úžasná hned z několika důvodů. Koně, historické oblečení, historické zbraně, válka, dramatično, kat, hra o Matoušův život, to jsou silné věci, zvlášť pro holku, které je 13 let. Jestli jsem si někde „zahrála“, pak tady. No a Veronika? Holka, které jde o život kvůli úchylákovi…sama jsem se chvílemi v jedné scéně bála, tak byl pan Augusta (jinak báječný člověk), přesvědčivý.  Pavla ve Skleněném domě zase byla zkouškou, protože naprosto míjela moji skutečnou povahu a musela jsem hodně „hrát“.

 Nepřijetí na konzervatoř bylo prvním velkým zklamáním?

Ano. Já ani nepočítala s tím, že bych mohla dělat cokoli jiného. Neměla jsem plán „B“ a nepřemýšlela nad ním. Také proto jsem ortel, kdy jsem z 500 dětí byla mezi 8, které udělali talentové zkoušky i přijímačky, a pak mi napsali suše, že mě neberou, brala jako omyl. Automaticky jsem počkala rok a šla znovu. Nenechali mě pak už projít ani talentovkama. A já se tehdy urazila. Řekla jsem si, jestli tedy myslí, že nemám talent, tak ho prostě nemám. Tečka. Darda to ale byla, to ano.

Tvůj život je jako houpačka. Které - jak my ženské, co se nevzdávají, říkáme - „nakopnutí“ bylo rozhodující a které by sis radši odpustila?

Žádné. Myslím, že každé nakopnutí má svůj účel. Každá ta věc člověka někam posune a nic se neděje bez důvodu. Jen prostě  nemáme kapacitu na to, abychom hned zkraje věděli, proč se nám děje právě tohle. Drtivou většinou nám to dochází zpětně. A teď bych v téhle fázi měla tam nahoru někomu poděkovat a hluboce se sklonit, protože v mém případě, každé i velmi náročné nakopnutí vždycky dobře dopadlo, a toho si nepřestanu vážit a děkovat.

 Často jsi střídala povolání. Které tě obohatilo nejvíc a na které bys radši zapomněla?

A zase jsme u toho. Všechno se mi dneska nesmírně hodí. Jsou to zkušenosti k nezaplacení a já se i roky po té, přesvědčuji, jak jsou užitečné. Teprve jeden ženský internetový magazín mi  dal šanci psát a dělat to, co skutečně umím, a to pro mě bylo zásadní. Za téměř pět let jsem se hodně naučila a dostala jsem příležitost udělat si částečně jako novinářka a redaktorka jméno.

Tvá knížka Jak se modlí čarodějky, která vyšla před dvěma lety, je především o přírodě. Vnímají přírodu stejně jako ty i tvoje dcery?

Ano, všechny moje holky mají dar psát, a proto jsou z nich dnes pomalu už také redaktorky. Přirozeně je jasné, že filozofii, ve které jsou vychované, berou za vlastní a nemyslím, že by s takovým nastavením rozumný člověk nesouhlasil. Svět kolem nás je něco, co je třeba chránit a opečovávat. Život pak je dar a je jedno, jestli jde o člověka či brouka. Země pak je jediný domov, který máme. Nezabíjet nic, co nechci sníst a co nechce sníst mě, není nic, nad čím by se nedalo zamyslet, a co by se nedalo odžít. Vede to k odpovědnosti a citu pro druhé. Ničím bychom se nevraždili tak efektivně jako lhostejností. A to moje holky vědí.

Já tvou knihu vnímám jako unikátní učebnici magie, psala jsi ji s tímto záměrem?

Psala jsem ji tak, aby byla „bytostně dostupná“ každému. Jestli tomu výsledku říkáš takto, pak jsem ráda, že se mi to povedlo. Jen nasměrovat, jen nabídnout cestu, nelámat, nenutit, žádné dogma. Jen nenásilně navést mysl směrem k uvědomění a ceně vlastní podstaty a života jako takového. Doufala jsem, že nabídnu úhel pohledu, kterým je svět tisíckrát barevnější, než se zdá, a že je krásný a otevřený každému, kdo se umí dívat a chce vidět.

Kdy jsi v sobě našla dar vidět věci jinak než ostatní a písemně svá vidění světa zprostředkovat čtenářům? Mimochodem číst tě baví i mužské.

To je prima, co říkáš, mám chlapy ráda, stejně, jako ženy. Jsme každý jiný a tím jsme krásní. Postavit své vnímání na pochopení a cenění si předností a umu druhého, je myslím dobrá cesta. Nikdo není víc, či míň – potřebujeme se. Byla jsem od malička taková dumavá, a jakkoli se to nezdá, i hodně uzavřená. Ale to, že mám ráda lidi, ze mě udělalo vlastně takového extrovertního introverta. Nemyslím, že jde o výrazný dar. Takových lidí je fůra a znám jich hodně, které obdivuji. Například pana Neffa a hodně dalších. Můj styl je právě možná výsledkem toho, že se snažím neselektovat. Pokud cosi sděluji, neměl by v tom být nějak úzký směr. Říkám si, bavilo by tohle i mužskýho? Mám ráda ženskou intuici, empatii, citlivost i schopnost soucítit, ale také chlapskou urputnost, sarkasmus, „bambulínový humor“ jakousi „svalnatost myšlení“, přímočarý postup i soutěživost. Ženy jsou tajemné, muži přímí. Jsme každý jiný a teprve dohromady tvoříme dokonalý celek. Vždycky si nemusíme rozumět, důležité je, snažit se pochopit a ocenit.

Co pěkného teď prožívá Michaela Kudláčková? 

No, samé pěkné věci. Jednak jsem zamilovaná a zamilovaný člověk je neskutečně výkonný, takže brzy spatří světlo světa můj vlastní internetový magazín, kde nebudou chybět reportáže, rozhovory, aktuality, magie, politika a vůbec všechno, co je součástí našeho světa.  Pak mám svého Tomáše, který je zlatý člověk, mám své holky, krásné bydlení, čtyři kočky, i profesní vizi. A mám i potenciál a obrovskou chuť i víru. Jsem zdravá a moje děti i rodina také. Moc bych si přála, aby to tak zůstalo, protože mám tím pádem všechno, co potřebuje člověk, aby se cítil šťastný. Ze srdce bych to přála všem.

 A prozradíš nám recept?

Víra v dobrý konec, v sebe, v druhé, humor, nadhled a úcta k životu. Neumíte si představit, co to udělá, když se na naštvaného člověka nepřestáváte usmívat a jste vlídní. Nejen že to dá obrovskou sílu vám, ale můžete tomu  druhému ulehčit jeho vlastní trápení.

 Text: Jana Semelková

Foto: archiv